Author: admin
Změny pro roce 1989
Hradiště Na Farkách
Obec Bohnice
7 – Péče o nemocné
Rozvoj průmyslu a populační růst na konci 19. století přinesly také výrazně větší množství psychiatrických případů. Při neexistenci ambulantní léčby drtivá většina pacientů končila v ústavech. Stávající pražský zemský ústav v Kateřinkách již nemohl větší množství pacientů zvládat, stavba nové léčebny v Bohnicích na začátku 20. století však neznamenala jen dostatek míst, ale otevřela cestu i novým psychiatrickým postupům.
Léčba do roku 1918
Od zahájení provozu ústavu (r. 1909) byla podstatou léčby izolace pacienta „od nežádoucích rušivých vlivů a dodržování klidu na lůžku“. Těm, kterým odloučení naopak mohlo přivodit zhoršení stavu, sloužila až do první světové války opatrovnická „vesnička“, ve které vybraní pacienti pobývali s rodinami ošetřovatelů. První ředitel ústavu pro choromyslné dr. Jan Hraše neuznával omezovací prostředky typu svěrací kazajky, k jejich využívání docházelo jen výjimečně. Ke zklidnění sloužily především zábaly do studených prostěradel, kdy po určité době dochází k únavě a uvolnění svalstva. Z léků byla podávána narkotika, sedativa a především hypnotika. Rozšířenou součástí léčby byly pracovní zapojení pacientů a vodoléčba v lázních.
Léčba za první republiky
Mezi světovými válkami se bohnický ústav zaměřoval hlavně na zařazování nemocných podle diagnóz do jednotlivých pavilonů a na podávání hypnotik. Ke zklidnění sloužily teplé koupele a jako dříve studené zábaly, v akutních případech také svěrací kazajky a popruhy (kurty). Rozšířené byly izolace a síťové postele. Podle lékařských zpráv se léčba soustřeďovala hlavně na čerstvé a akutní případy. Například progresivní paralýza, schizofrenie a mánie se léčily naočkováním horečnatou malárií. U epilepsie byl podáván brom nebo bor, alkoholikům lékaři ordinovali lék apomorfin. Ve 30. letech se začala léčit schizofrenie uměle navozenými kómaty či inzulinovými šoky.
Léčba do roku 1960
Po rozvratu péče o nemocné za 2. světové války se v léčebně prosadily nové postupy. V červnu 1946 přibyla chirurgická léčba, kontroverzní prefrontální lobotomie (přerušení nervových spojů čelních laloků od ostatních částí mozku). Rozmach zaznamenala také léčba elektrickými šoky vyvolávající epileptické záchvaty. V léčebně se experimentovalo s transplantacemi placenty do kožní řasy či s léčbou spánkem. Zásadní byl v 50. letech nástup psychofarmak, díky kterým ubylo užívání některých omezovacích prostředků a charakter ústavu se začal měnit na léčebný. I přes komplikace způsobené záborem areálu armádou se průměrná ošetřovací doba snížila z 243 dnů (1950) na 183 o deset let později. Nastal také rozvoj nových léčebných aktivit jako skupinových terapií či arteterapie.
Experimenty a věda v 60. letech
Od 1. ledna 1961 začal v areálu působit Výzkumný ústav psychiatrický, který sídlil v pavilonech č. 19 a 23. Prvním ředitelem byl jmenován profesor Lubomír Hanzlíček a působil zde také psychiatr Stanislav Grof, který roku 1968 emigroval do USA. Právě on prováděl v Bohnicích experimenty s možností využití drogy LSD při léčbě, do kterých se v Československu zapojila řada známých osobností včetně zpěváka Karla Gotta. Na druhou stranu se léčebna, které státní orgány průběžně navyšovaly počty lůžek, potýkala od 60. let s trvalým nedostatkem personálu.
Léčba v 70. a 80. letech
Během 70. let vzrůstal počet pacientů, a to kvůli rostoucímu počtu obyvatel Prahy i nedostatku sociálních služeb. Zároveň přibývalo nemocných v důchodovém věku a pacientů závislých na alkoholu a návykových látkách. Materiální i personální zajištění léčebny přitom zůstávalo nedostatečné. Léčebna se snažila zmírňovat nedostatky podáváním modernějších psychofarmak a antidepresiv, která umožňovala další snižování průměrné ošetřovací doby. Pozvolna docházelo i k zvyšování počtu lékařů a psychologů a vytváření zázemí pro jejich práci. V roce 1981 vznikl primariát rehabilitace, který pod vedením Jana Cimického spojil fyzioterapii s centrální pracovní terapií či divadelními aktivitami. V roce 1986 byl přebudován původně infekční pavilon pro léčbu závislosti na alkoholu, ve stejném roce bylo v pavilonu 7 zřízeno samostatné sexuologické oddělení pod vedením Slavoje Brichcína. Koncem 80. let se z vily vedle administrativní budovy stal centrální příjem nemocných.
Léčba po sametové revoluci
Po pádu komunistického režimu se zřizovatelem léčebny stalo ministerstvo zdravotnictví. Jako první v Česku zahájilo činnost roku 1991 bohnické Centrum krizové intervence (CKI), které poskytuje poradenství, ambulantní péči i krátkodobé hospitalizace. S návratem zemědělského hospodářství pod správu léčebny se rozběhla pracovní terapie na socioterapeutické farmě. Rozšířil se rehabilitační primariát, který pro své aktivity kromě Centrální terapie, kde funguje například keramická či šperkařská dílna, využívá i další pracoviště. V září 1991 se začaly v Divadle Za plotem konat pravidelná představení a přednášky, areál léčebny se více otevřel veřejnosti také pořádáním festivalů Mezi ploty a Babí léto. Na přelomu let 1999/2000 došlo k přerozdělení lůžek v léčebně tak, aby byla oddělena akutní léčba od následné péče podle diagnóz pacientů. Tomu odpovídá i rozdělení na stávajících 17 primariátů.
Nemocnice dnes
V roce 2013 se z psychiatrické léčebny stala Psychiatrická nemocnice Bohnice. Ve stejném roce byla v Česku schválena Strategie reformy psychiatrické péče. Cílem strategie je především přenést péči z velkých léčeben a nemocnic na komunitní úroveň. Reforma dále počítá s provázáním zdravotních i sociálních služeb či s rozšiřováním psychiatrických oddělení v běžných nemocnicích. Za podpory fondů EU běží od roku 2018 pilotní projekty Center duševního zdraví, která mají umožnit léčbu pacientů v domácím prostředí.
V roce 2021 začala PN Bohnice v rámci reformy snižovat počty lůžek. Nemocnice realizuje řadu opatření v rámci probíhající reformy péče, ale také spolupráci s různými organizacemi, které se zaměřují na pomoc duševně nemocným. Současně se nemocnice snaží zvyšovat kvalitu péče zlepšováním podmínek akutní lůžkové péče.
V lednu 2022 se po více než 110 letech otevřel zcela nový pavilon, který odpovídá požadavkům na moderní a bezpečnou péči. Budova vznikla těsně vedle pavilonu 36, se kterým je propojena, a bude sloužit jako nový Centrální příjem. V jeho prostorách najdou pomoc lidé v akutních stavech, nejčastěji s psychotickou nebo bipolární poruchou, poruchou osobnosti či pod vlivem návykových látek. Oddělení je uzavřené, ale díky vnitřním atriím se pacienti dostanou ven. V přízemí se nachází celkově 32 lůžek, v patře další oddělení s 21 lůžky pro nemocné s poruchami nálad. Součástí budovy je atraktivní hřiště na střeše. V přízemí se nachází i zázemí pro personál, ambulantní trakt a pracoviště, kde budou probíhat např. elektrokonvulzivní terapie (ECT) a repetitivní transkraniální magnetická stimulace (rTMS).
Spirituální péče
Zahrnuje psychiatrickou a duchovní péči, jejichž vztah se v průběhu času vyvíjel v souladu se stupněm svobody celé společnosti. Po vzniku léčebny oba dva druhy péče probíhaly vedle sebe více méně nezávisle, v době nesvobody stály ideologicky proti sobě, v současnosti se prolínají v celostní péči o pacienty, ale také o jejich příbuzné, stejně tak jako o zaměstnance, anebo o návštěvníky nemocnice. Současný tým spirituální péče tvoří evangelický a husitský farář, katolický kněz, terapeuti, zakladatel hagioterapie – psychiatr Prokop Remeš a nemocniční kaplan.
Přečtěte si více o jedné z užívaných metod -
o hagioterapii
Jóga smíchu
Smích léčí – zkuste se uvolnit podle návodu psychiatra Karla Nešpora, propagátora této terapeutické metody.
Společná legrace
Lidé si smíchem a úsměvem posílají dobrou náladu. Možná zrovna nemáte nikoho veselého nablízku. Nevadí, tak si někoho takového představte. Usmívá na vás a vy na něj nebo na ni. A je vám oběma dobře.
Usměvavý strom
Představte si, že jste krásný, zdravý strom. Natažené ruce obraťte k obloze, jako by to byly větve. Země vám dává stabilitu, vláhu a bezpečí. Kolem vás je sluneční světlo. Dýchejte do břicha a mírně se pohybujte jako strom, když trochu fouká vítr. Tento jemný pohyb vychází z místa mezi pupkem a páteří. Tohle můžete cvičit kdekoliv, třeba i doma na koberci. Stačí zavřít oči a představit si, že je kolem tráva a nahoře modré nebe. Cvičit v přírodě je ještě lepší. Zatím se mi nestalo, že by si mě pes spletl se stromem. Jednou jsem ale v lese pomalu cvičil. Přihopkala ke mně jindy plachá lesní veverka. Vylezla mi na botu a zjistila, že se jíst nedá. Pak mě oběhla a vydala se hledat něco výživnějšího.
Smějící se poklička
Z tohoto druhu smíchu nebudou mít čistotné hospodyňky právě radost. Naznačuji rukama pohyb pokličky. Poklička spočívá na hrnci, kde se něco vaří. Tlak páry narůstá. Poklička nadskočí, pak nadskočí ještě víc a pak odletí kamsi daleko: ha, ha, ha.
Oba postupy jsou ukázky z knihy – NEŠPOR, Karel. Úsměvy, zkušenosti, výstřednosti. Praha: Portál, 2020
Pracovní zapojení nemocných
Nemocní pracovali v Bohnicích od samého počátku nového ústavu, když se zapojili do jeho výstavby. Už v roce 1904 dorazilo na pomocné práce několik desítek žen a mužů z Kateřinek, prvních šest pavilonů pak představovalo tzv. kolonii pro práceschopné. Postupem času pacienti působili ve všech provozech ústavu: v zemědělství, v zahradnictví, při údržbě parku a komunikací, v kuchyni, prádelně, v dílnách i při úklidu na odděleních.
V 50. letech 20. století i kvůli záboru nemocnice armádou pokleslo množství práceschopných pacientů. Přesto za ředitele Karla Dobíška získala pracovní terapie odborné vedení a stala se součástí jednotlivých pavilonů. Ženy se především věnovaly šití, pletení či tkaní látek. Muži vyráběli například bytové doplňky. Léčebna také spolupracovala s továrnou na hračky Tofa. Zapojení pacientů do pracovní rehabilitace a činnostní terapie pokračuje v Bohnicích i po sametové revoluci, ať už v budově Centrální terapie, v detašovaných pracovištích a na samotných odděleních, tak na socioterapeutické farmě.
Rozdělení pavilonů
V roce 1912 měl ústav 28 léčebných pavilonů. Osm z nich bylo vyčleněno pro neklidné, další pro klidné a méně klidné nemocné. Dva pavilony sloužily pro upoutané na lůžko, další pro znečišťující se a pro nemocné tuberkulózou. Speciální pavilon byl pro vyšetření zločinců. Zbývající části tvořila pracovní kolonie či izolace. Celkem měla v té době léčebna 1 774 lůžek. Jejich počet se zvýšil dostavbou pavilonů sanatoria pro movitější pacienty v roce 1924. Během okupace nacisté do Bohnic nastěhovali pacienty některých zrušených léčeben, dále například obyvatele nalezince nebo ústavu pro hluchoněmé. Po roce 1948 bylo zrušeno sanatorium a rozdělování pacientů do tříd podle výše plateb za léčbu. K zásadní změně došlo po obsazení větší části areálu armádou v roce 1951, kdy léčebně zůstalo jen 17 pavilonů. V té době se také začal měnit charakter ústavu z převážně detenčního na léčebný. V 60. letech se s postupným navrácením budov od armády zavedlo nové označení pavilonů od 1 do 36.
Výzkumný ústav psychiatrický
Prvním ředitelem byl v roce 1961 jmenován profesor Lubomír Hanzlíček, autor rozsáhlé Psychiatrické encyklopedie, působili zde psychiatři Stanislav Grof či Kurt Freund. Základním posláním ústavu byla „vědecká a výzkumná činnost zaměřená na zjišťování, prevenci a remediaci rizikových faktorů, jež ohrožují duševní zdraví jedince“. Po roce 1990 došlo ke změně názvu na Psychiatrické centrum Praha, z něhož pod vedením Cyrila Höschla vzešel v roce 2015 Národní ústav duševního zdraví. Ten má sídlo ve středočeských Klecanech.
Počet lůžek a zaměstnanců
| Rok | Počet lůžek | Počet zaměstnanců |
|---|---|---|
|
1913 |
1 774 |
14 lékařů, 304 opatrovníků |
|
1925 |
1 986 |
15 lékařů, 671 opatrovníků |
|
1951 |
1 000 |
352 zaměstnanců |
|
1957 |
1 550 |
500 zaměstnanců (z toho 22 lékařů) |
|
1967 |
1 741 |
631 zaměstnanců (z toho 46 lékařů) |
|
1971 |
1 719 |
596 zaměstnanců (z toho 49 lékařů) |
|
2005 |
1 364 |
1 099 zaměstnanců (z toho 111 lékařů) |
Kurt Freund (1914– 1996)
československý a kanadský psychiatr a sexuolog.
V 50. letech se v Praze zabýval léčbou homosexuality a začátkem 60. let se stal odpůrcem její léčby a jeho studie přispěly k dekriminalizaci homosexuálních styků. Od roku 1968 působil v psychiatrickém institutu v kanadském Torontu, kde založil sexuologické pracoviště, které dosud nese jeho jméno. Ve své knize Homosexualita u muže (Praha 1962) Freund zahrnul identická dvojčata, která byla ve většině případu buď homosexuální či heterosexuální. Tím potvrdil geneticky zdroj homosexuality, stále kontroverzní předmět debat po celém světě.
Stanislav Grof 1931
americký psychiatr českého původu, jeden ze zakladatelů transpersonální psychologie.
Zkoumal využití změněných stavů vědomí pro léčení a vyvinul metodu holotropního dýchání. Začínal ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Praze Bohnicích u doc. Jiřího Roubíčka, kde zkoušel v průběhu 50. let vliv LSD na pocity a stavy vědomí , i vlastního. Grof byl jedním z desítek lékařů, kteří s touto látkou v socialistickém Československu legálně experimentovali. Poté začal studovat použití psychotropních látek v jiných kulturách a náboženstvích včetně mysticismu a různých koncepcí spirituality jako protipól západní medicíny, která se podle jeho slov tyto zážitky snaží patologizovat. Po srpnu 1968 zůstal na stipendijním pobytu v USA již natrvalo. Po sametové revoluci v roce 1989 se několikrát vrátil do Československa. Od 90. let se opět začal věnovat psaní, jeho knihy na pomezí medicíny, psychologie, mystiky, kulturologie a filosofie byly přeloženy do několika jazyků.
“Jednoho dne přišla velká krabice plná ampulí. V přiloženém dopise bylo napsáno, o jakou látku jde, a prosba, jestli bychom ji nevyzkoušeli a nepodali Sandozu nějaké hlášení. Původní dojem byl, že LSD je schopno na pár hodin navodit psychózu, což by mohl být užitečný zážitek pro psychiatry. (…) Když jsem pozoroval, že na každého účinkuje jinak, došlo mi, že nenavozuje psychózu, nýbrž je nespecifickým katalyzátorem. Neboli – zážitky a vize neprodukuje, nýbrž vytahuje z hlubokého podvědomí. Od té chvíle jsem začal vidět LSD jako nástroj, který může pro psychiatrii znamenat to samé jako mikroskop v biologii nebo teleskop v astronomii.”
— Stanislav Grof
Lubomír Hanzlíček (1916 - 1984)
profesor psychiatrie, patřil k nejvzdělanějším osobnostem své doby, ovládal šestnáct jazyků, osm z nich plynně.
Po studiích nastoupil v r. 1947 na pražskou psychiatrickou kliniku prof. Zdeňka Myslivečka jako asistent. Po krátkém působení v Bohnicích přešel 1954 jako primář do Psychiatrické léčebny v Dobřanech (u Plzně). Zhumanizoval zacházení s pacienty, zmodernizoval jejich léčbu a intenzivně se zabýval rozvojem a možnostmi rehabilitace a psychoterapie psychotiků. Věnoval se intenzivně psychofarmakologii, biochemii a biologické psychiatrii. Byl ředitelem Výzkumného ústavu psychiatrického v Bohnicích, později sepsal Psychiatrickou encyklopedii.
Použitá literatura a další zdroje
Textová část: Bc. Michal Kalina, DiS
Odborná spolupráce: MUDr. Ing. Aleš Urban, Ph.D
Fotografie: Archiv PN Bohnice
Grafická úprava: Miki Mára
Realizace – červen 2022
Použitá literatura
Josef Tichý: Historie bohnické psychiatrie v letech 1903–2005, Galén, 2006
Pivoňková: Historie zemského ústavu pro choromyslné v Bohnicích od jeho založení do roku 1918, Bakalářská práce, Univerzita Hradec Králové, 2017;
Další zdroje
cs.wikipedia.org
6 – Kostel a zázemí léčebny
Léčebnu v Bohnicích její zakladatelé od počátku zamýšleli jako nezávislé zařízení. Ústav měl nejen vlastní zdroje pitné a užitkové vody nebo teplárnu, ale také prádelnu, pekárnu, kostel i hřbitov. Patřil k němu také statek s pozemky, na kterých bylo možné hospodařit a zajistit tak dostupnost potravin a zároveň účinnou pracovní terapii. I stavba areálu byla zajištěna do jisté míry z „vlastních zdrojů“ – nad Vltavou, blízko hradiště Zámka, se lámal stavební kámen, písek se těžil v místech pozdějšího sportoviště v ulici Na pískovně a také v Čimicích, v areálu byla i cihelna.
Stavba na zelené louce
Na projekt nového pavilonového Ústavu pro choromyslné v Bohnicích proběhl konkurz v roce 1904. První cenu získal návrh Václava Hellera, na druhém místě skončil návrh Václava Roštlapila. Vedení projektu bylo svěřeno V. Hellerovi, podle návrhu V. Roštlapila vznikly kostel sv. Václava, hlavní administrativní budova a vily pro lékaře. Jako první se začala u Vltavy stavět čerpací stanice na vodu, od roku 1906 pak vzniklo prvních 6 pavilonů, tzv. kolonie pro práceschopné, a 4 domy pro zaměstnance. Do roku 1912 stálo celkem 28 léčebných pavilonů a provozní objekty, administrativní budova i areál statku.
Ústavní hospodářství
Areál dnešní socioterapeutické farmy byl hotový v roce 1911. Ke statku patřilo 140 ha polí, ústav odtud získával mléko až od 80 krav a brambory. Již po založení zde pracovali pacienti a pokračovali v tom, i když v roce 1926 přešel statek pod zemský správní výbor. Objekt spravoval od roku 1953 státní statek, léčebna ho převzala zpět počátkem 90. let. Nyní zde sídlí také útulek pro opuštěné kočky, koňské stáje se využívají i pro soukromé účely.
Pohřební dům
Pohřební dům vznikl v roce 1909 u zdi v severní části areálu. Kromě malé obřadní síně pro poslední rozloučení byla jeho součástí i pitevna s chladícími boxy pro těla zemřelých. Pohřbívalo se na nedalekém ústavním hřbitově. Patologicko-anatomické oddělení dnešní PN Bohnice ukončilo činnost v roce 2004, nyní zde sídlí společnost poskytující služby lidem s autismem.
Druhá vlna výstavby
Během 1. sv. války byl dokončen kostel sv. Václava, ostatní výstavba se zastavila. Až s příchodem nové republiky vyrostlo do roku 1924 v jihozápadní části areálu dalších 8 pavilonů, z nichž se stalo zemské sanatorium pro movitější pacienty. Ti mohli mít například vlastní zařízení pokojů a lepší stravu, k dispozici jim byly také tenisové kurty a knihovna. Sanatorium nakonec ještě doplnilo ústavní divadlo dokončené roku 1932. Celkový počet lůžek ústavu tehdy dosáhl 1 986.
Divadlo
Divadlo, dokončeno v roce 1932, stavitelé propojili s původními budovami sanatoria zimními zahradami. Hlediště nabízelo 240 míst, jeviště disponovalo moderním vybavením a do roku 1938 zde působil ochotnický spolek, do kterého se zapojovali zaměstnanci léčebny. Po zabrání části ústavu armádou v roce 1951 zde vznikla na čas centrální kuchyně a do budovy divadla se přestěhovalo vedení léčebny s jeho správou. Provoz divadla byl obnoven až v roce 1991 pod názvem Divadlo Za plotem a konají se v něm kromě představení také filmová promítání, koncerty a přednášky. V jedné ze zimních zahrad sídlí terapeutická kavárna V. kolona.
Administrativní budova
Stavbu se secesní výzdobou navrhl architekt Václav Roštlapil, kolaudace proběhla roku 1910. Štít zdobí mozaika od akad. malíře Františka Urbana, na níž ženská postava ukazuje nemocným cestu do léčebny. V budově se původně nacházely například telefonní centrála, knihovna a místnosti pro příjem a návštěvy pacientů, dodnes slouží jako sídlo ředitelství a lékárna. Součástí objektu je také konferenční sál.
Zásobování vodou
Věžový vodojem vysoký cca 45 m, jehož autorem je V. Roštlapil, byl napojený na čerpací stanici na Tříkrálce, která od roku 1907 dodávala užitkovou vodu z Vltavy více než 2 km dlouhým potrubím. Ve vodojemu fungovaly tři nádrže, největší ve vrchní části sloužila pro užitkovou vodu, pod ní byla nádrž na teplou vodu, nejníže nádrž pro potřeby ústředních lázní. Po připojení na veřejný vodovod v roce 1972 byla vodárna odstavena, v roce 1996 prošla fasáda věže rekonstrukcí. Pitnou vodu dodávaly ústavu tři studně u administrativní budovy a jedna v Čimicích, shromažďovala se v zemním vodojemu, odkud vedlo potrubí do centrální kuchyně a divadla. U ostatních pavilonů byly k dispozici ruční pumpy.
Centrální kuchyně a pekárna
Ke kuchyni patřilo řeznictví, pekárna a kantýna pro zaměstnance. Ústavní řezníci měli kromě bourání masa také na starost výčep lehkého piva, které se skladovalo spolu s mlékem a ledem ve sklepích. V pekárně pracovalo po skončení 1. sv. války 18 pekařů. Chléb a pečivo se každý den vozily také do ústavu v Kateřinkách a do přilehlé porodnice a nalezince. Soběstačnost ústavu v zajišťování potravin, k čemuž přispívaly také vlastní zahradnictví se statkem, nenarušila tolik tíživá situace za 2. sv. války, jako převzetí části ústavu armádou v letech 1951–1956. Kromě 19 pavilonů tehdy armáda obsadila centrální kuchyni i další zásadní provozy, ústav přišel také o statek s polnostmi. Ústavní kuchyně se musela přestěhovat do budovy divadla, vedle původní kuchyně pak vznikla nová třípatrová budova jídelny pro vojáky, nynější ubytovna.
Podívejte se na pár dalších obrázků
kuchyně
Kostel sv. Václava
Impozantní secesní stavba od architekta Roštlapila začala vznikat v prosinci 1914. Hrubá stavba byla dokončena v roce 1916 a podíleli se na ní také váleční zajatci. O tři roky později se kostel dočkal svého vysvěcení. Na výzdobě kostela se podílela řada umělců: autorem hlavního oltáře a nástěnných fresek byl Jakub Obrovský, vstupní portál a výzdobu interiéru vytvořil Celda Klouček, z vnějšku nalezneme obrazy Jindřicha Hlavína z glazovaných dlaždic.
Věž zakončená měděnou bání dosahuje výšky 55 metrů a koncem 2. svět. války jí hrozilo zbourání. Nacisté se totiž obávali, že bude sloužit jako orientační bod pro spojenecké bombardéry, nakonec však od plánu ustoupili. Takové štěstí neměl interiér kostela, který byl zničen nebo převezen například do kostela sv. Vojtěcha v Libni. Od roku 1951 totiž kostel sv. Václava stejně jako část areálu ústavu obsadila armáda a později se z něj stalo skladiště. Po sametové revoluci započala obnova a kostel se dočkal nového interiéru. K opětovnému vysvěcení došlo v roce 1993.
Hlavní kotelna
Kotelna měla původně čtyři parní kotle pro potřeby kuchyně a prádelny. Pára se využívala také pro ohřev užitkové vody pro pavilony. Další dva trubkové kotle se využívaly pro ohřev topné vody. Roku 1936 získala kotelna nové kotle systému Wiesner, které byly v provozu dalších 33 let, kdy začala fungovat nová centrální kotelna na lehké topné oleje. V areálu existovaly i menší kotelny, např. v sanatoriu.
Co se na ceduli nevešlo....
V areálu byla i elekrárna
Prádelna a ústřední lázně
V jedné budově sídlila dohromady prádelna s ústředními lázněmi a elektrocentrálou. Prádelna s káděmi, kotly a bubnovými pračkami byla vybavena také sušárnou. Patřily k ní i správkárna oblečení, v níž pracovaly rovněž pacientky, a krejčovská dílna, kde se šilo nové oblečení pro nemocné. Ústřední lázně pro chodící nemocné disponovaly 14 vanami a sprchami, byly v nich ale i kabinky s vanami pro zaměstnance a jejich příbuzné.
Podívejte se na další obrázky
vybavení prádelny
Podzemní chodby
Voda z kotelny určená k vytápění spolu s užitkovou vodou z vodárenské věže se po areálu ústavu rozváděla 2 850 m dlouhými podzemními chodbami, v nichž bylo umístěno také elektrické vedení. Tento kolektor propojoval všechny pavilony a díky nim bylo možné provádět také opravy potrubí přímo pod povrchem.
Víte, kolik toho takové městečko „snědlo”?
Historické zdroje uvádějí, že po dokončení celého areálu se zde měsíčně zpracovalo 10 tun masa (tolik váží dva sloni), ročně pak v kuchyni spotřebovali 24 vagonů brambor (to by byla váha 48 slonů) a 5 000 hl mléka (zaplnilo by 50 vagonů), piva se za rok vypilo na 1 500 hl (15 vagonů). Roční spotřeba mouky dosahovala 550 tun (tolik váží stádo 110 slonů nebo 5 obrovských velryb).
Pro chytré hlavičky
Kolik váží slon a kolik velryba?
slon váží 5 tun
samice velryby váží 110 tun
Kolik tun se vejde do vagonu?
Do vagonu se vejde 10 tun.
Kolik slonů váží vagon brambor?
Když víme, že do vagonu se vejde 10 tun a slon váží 5 tun, tak vagon brambor váží jako dva sloni.
Použitá literatura a další zdroje
Textová část: Michal Kalina
Grafická úprava: Miki Mára
Realizace – červen 2022
Použitá literatura
Heveroch, Frabša: Zemské ústavy pro choromyslné v Čechách, Zemský správní výbor v Čechách, 1926
Tichý Josef: Historie bohnické psychiatrie v letech 1903–2005, Galén, 2006
Další zdroje
cs.wikipedia.org
www.bohnice.cz
Mapový podklad: © 2015 Google Inc, used with permission. Google and the Google logo are registered trademarks of Google Inc.
Fotografie
Archiv PN Bohnice, Shutterstock.com
Hradiště Zámka
Ústavní hřbitov
1 – Bohnická naučná stezka
Vážení starousedlíci, milí turisté a hosté,
vítáme vás u prvního zastavení bohnické naučné stezky, která by všem návštěvníkům těchto severních pražských končin chtěla ukázat, že náš konec Prahy nejsou jenom Bohnice, natož jenom sídliště nebo léčebna.
Severní část hlavního města, která lemuje pravý břeh hlubokého údolí Vltavy, leží z části na vysoko umístěné plošině lehce skloněné k západu. Díky tomu tu máme poměrně větrno a na Prahu velmi čistý vzduch. Středem tohoto území prochází hranice katastru Troja, ze severovýchodu navazují Čimice. Všechny tyto oblasti skýtají mnoho historického, cenného a jedinečného.
Rádi bychom vás dovedli na místa, která možná ještě neznáte, a chceme vám připravit čtivé a poutavé informace. Celá naučná stezka bude čítat přes dvacet zastavení a podíváme se s ní k řece, do lesa, do historie blízké i vzdálené, nahlédneme do života školáků i hasičů…..
Až se vyjasní konkrétní umístění dalších panelů, přibude tu ještě mapka, abyste věděli, kde cedule hledat. Teď se pojďte podívat, co můžete v našich končinách objevit. Zatím zkuste v terénu hledat sami, my budeme pracovat na dalších cedulích. Těšíme se, že vám je brzy představíme
Blanka Rošická, Bohnice žijí
Společenský a spolkový život
Kolem roku 1900 to tu opravdu žilo – ochotníci, hasiči, kuželkáři, házenkáři, pingpongáři, fotbalisti, sokolové a mnozí další se scházeli v Lidovém domě nebo v Sokolovně. Najdete je?
Více informací
Cedule 15 - Divadlo a spolky
Cedule 22 - Hostince, hasici a sport
Nejstarší časy
Keramická zdobená mísa, přeslen a kovové nálezy pocházející z pozůstatků zahloubeného domu z konce starší doby železné (6.–5. stol. př. n. l.), který byl odkryt před stavbou sídliště v ulici U Pentlovky roku 1972.
Keramické nádoby z raně středověkých kostrových hrobů rozkopaných na přelomu 19. a 20. století na Tříkrálce. Pohřebiště z 9.–10. století se rozkládalo mezi ulicemi Bohnická a V Zámcích. (Už v 6. století tu bylo sídliště prvních Slovanů.)
Zámky - pohled do dávné minulosti i do 19. století
Hradiště Zámka se nachází na výrazné skále přímo nad vyústěním Zámeckého údolí a postupně ho obývali lidé několika historických etap. Přímo pod hradištěm se dnes už v lese ztrácí areál nejstarší dynamitky na světě, kterou tu postavil sám Alfred Nobel.
Více informací
Cedule 18 - Nobelova dynamitka
Hřbitovy - místo k zastavení
Starým hřbitovem, (někdy se mu říká „hřbitov bláznů“), bývá označován dnes již značně zchátralý objekt, kam se pohřbívali chovanci a pak i zaměstnanci bohnické léčebny.
Jeho tajemná atmosféra dodnes láká milovníky záhad. Obec má hřbitov vlastní, své spletité osudy nám nabízejí oba dva.
Kostel sv. Václava
Víte, že věž secesního kostela sv. Václava v léčebně měla být za 2. sv. války zbořena, jelikož byla velmi dobrým orientačním bodem? Víte, že se v léčebně ukrývali fiktivní pacienti, ve skutečnosti odvážlivci zapojení do krytí atentátníků na říšského protektora? Odhalil tuto skutečnost příslušník SA Johan Jurek, který byl tou dobou správcem léčebny?
Více informací
Cedule 6 - Kostel a zázemí léčebny
Významný rod
Anglický rod Osbornů se stal po roce 1820 nejvýznamnějším vlastníkem pozemků v Bohnicích, členové rodu sídlili v bohnickém zámečku, v tzv. horním dvoru. Velkou měrou přispěli k rozvoji obce a jejich domy se staly prvním sídlem nově budované léčebny.
Výstavba sídliště
Architekt Václav Havránek dostal koncem 60. let lákavý úkol – na velké mírně svažité a k západu skloněné stráni postavit sídliště pro 30 000 obyvatel. Dnes jsou Bohnice jednou z nejoblíbenějších sídlištních adres. Víte který dům je nejstarší, který nejdelší a který má dokonce svůj vlastní volební okrsek?
Kostel sv. Petra a Pavla
Kostel sv. Petra a Pavla byl založen už v roce 1158, o čemž podává svědectví tzv. autentika – dokument z pera vyšehradského kanovníka Gervasia o vysvěcení kostela za přítomnosti českého krále Vladislava I. a jeho manželky Jitky.
Více informací
Cedule 8 - Kostel sv. Petra a Pavla
Školství
Páni učitelé Tomáš Linhardt a Tomáš Bolard dosáhli ve svém oboru takového věhlasu, že do školní budovy (dnes Kolpingův dům) chodily děti i ze Suchdola, Sedlce, Baby, Předního i Zadního Ovence (dnešní Troja), od roku 1868 i z Čimic. V letech 1882–4 se tu ve třech třídách učilo 163 žáků. Z nového sídliště se taky cestovalo – na směny do nové školy v Čimicích.
Historie s vůní vína
Díky výnosu krále Karla IV. i zde vznikaly vinice a v pozdějších dobách i viniční usedlosti.
Podíváme se, které se zachovaly až do dnešních dnů, a kde vlastně stávaly – Popelářka, Sklenářka, Tříkrálka, Vavrouška, Pazderka…
Více informací
Cedule 19 - Víno a viniční usedlosti
Dopravní spojení
Bohnice a Troja byly odedávna s okolními osadami spojeny přívozem, v nedávné době se zvažovalo umístění zastávky metra. Teď se zdá klíčovou otázkou, kudy přesně povede severní automobilový obchvat.
Více informací
Cedule 14 - Vývoj cest a dopravy
Dřívější podoba návsi
Barokních statků bylo na návsi více, do dnešních dob se nejlépe zachoval statek Vraných (Antonín Vraný byl kolem roku 1840 rychtářem, Karel Vraný od r. 1900 starostou). Dnes se tu můžete zapojit do aktivit nabízených spolkem Bohnice žijí.
8 – Kostel sv. Petra a Pavla
Jako místo setkávání
Dějiny bohnického kostela jsou v historických písemných pramenech spojené s osobami, jejichž jména nám dnes již mnoho neříkají. Svůj život prožili tito lidé v určitém doteku s tímto kostelem a stojí za to jejich jména vyslovit. Třeba jen proto, že stáli před staletími na stejném místě, jako teď stojíte Vy.
Dějiny bohnického kostela
Barevná výplň bodu na časové ose spojuje historickou událost s typem písemného pramene – viz další text.
1158
nejstarší zmínka o kostele sv. Petra a Pavla
nejstarší zmínka o kostele sv. Petra v listině (tzv. autentice) pražského biskupa Daniela.
1659
Ukázka z nejstarší bohnické knihy počtů kostelního záduší z ledna roku 1659
nejstarší zápis v knize počtů kostelního záduší říká, že pět strychů (korců) ječmene dostal kostel v Bohnicích od Diviše Miseroniho, tehdejšího držitele gruntu zvaného Horní dvůr
1688
Nejstarší záznamy v matrice
Nejstarší záznamy v matrice narozených pro ves Bohnice pochází z roku 1688. Společně byly zapsány narozené a pokřtěné děti z Podbaby, Bubenče a dalších vsí, jejichž vrchností bylo Nejvyšší purkrabství.
Narození nebo křest dítěte Víta Březniovského z Bohnic zapsal do matriky v březnu roku 1688 Jan Václav Olomúcký, farář kostela Panny Marie před Týnem, toho času administrátor zdejší farnosti.
druhá polovina 18. století
skica Františka Glockspergera
Na skice zhotovené cca v druhé polovině 18. století pro tehdejší vrchnost – Nejvyšší purkrabství, zachytil zemský geometr František Glocksperger zřejmě nejstarší známou podobu kostela sv. Petra a Pavla v Bohnicích.
1805
Přestavba 1805
Půdorys kostela znázorňuje stav po přestavbě v roce 1805. Vchod se přesunul na západní stranu. Původní byl z jihu, portál je patrný v kvádříkovém zdivu při pohledu zevnitř kostela.
1830
Titulní strana publikace Maximiliana Millauera
Titulní strana publikace Maximiliana Millauera - Die Kirche zu Bohnitz. Monografie byla vydaná roku 1830 a přinesla první kritické zpracování listiny - autentiky nalezené v roce 1790.
1836
Farní kronika
Farní kronika (Pamětní kniha) založená roku 1836 tehdejším bohnickým farářem Vincencem Slukou zachovala, kromě jiného, ústní tradicí svědectví o původní stavbě kostela.
2003 - 2004
Oprava fasády
Románské kvádříkové zdivo bylo odkryto náhodou v letech 2003-2004 při opravě vlhké fasády kostela.
O písemných pramenech
Odkud dnes čerpáme informace o dávných dobách? Jak a kde byly tyto informace zachyceny? Na našem území pochází první písemné prameny ze středověku a tehdy byla znalost písma téměř výhradně záležitostí vzdělaného duchovenstva. To je důvod, proč až do 14. století v písemnostech převládala latina. Teprve poté se více objevují laičtí písaři a s nimi čeština. Od 17. století s dědičnou vládou Habsburků přistupuje třetí zemský jazyk – němčina. Ta postupně zcela ovládla úřední písemnosti české části rakouského soustátí. Většina písemných pramenů sloužila církevní správě.
Druhy písemných pramenů
Listiny
přináší svědectví o právním jednání. V rané fázi středověku sloužily například k pojištění dříve nabytého nemovitého majetku církevních řádů, institucí a hodnostářů. Byly základem středověkých archivů.
Konfirmační knihy
úřední knihy kanceláře generálního vikáře pražského arcibiskupa vedené od roku 1354. Zápisem do nich byl na návrh patrona (majitele) kostela potvrzen farář ke konkrétnímu kostelu a mohl se ujmout správy farnosti.
Matriky
evidence narozených (pokřtěných), oddaných a zemřelých se běžně objevují v Čechách v polovině 17. století a byly vedeny na farách. Teprve reformami Josefa II. v letech 1781 a 1784 dostaly matriky jednotný formulář a pro stát je vedly farní úřady.
Knihy počtů kostelního záduší
financování oprav kostela a bohoslužeb zabezpečoval fond, tzv. kostelní záduší. Knihy vedli kostelníci, kteří zapisovali, co přijali od jednotlivých farníků pro kostel a co vydali na provoz a údržbu kostela.
Farní kronika
Původně šlo o opisy konzistoriálních dekretů a pastýřských listů, které poskytovaly informace týkající se stavu majetku a farnosti. Vydáním dekretu r. 1835 bylo nařízeno rozšíření zaznamenávaných údajů na duchovní záležitosti, vývoj v obci a farnosti.
Jako projev kultury doby
Kostel má půdorys latinského kříže, hlavní loď je 5 metrů široká a 9 metrů dlouhá. Všechny klenby, charakteristické nízké placky, pocházejí z doby poslední velké přestavby v roce 1805. Na pravé straně je k presbytáři připojena sakristie a k předsíni točité schodiště vedoucí na kruchtu s varhanami. Na stavbě převládají malebné architektonické prvky baroka.
-
Farní kronika zaznamenala existenci několika dnes nedochovaných staveb přináležejících původnímu kostelu – kostnici, zvonici a předsíň kostela (tzv. sínec).
-
Protokol z vizitace bohnické farnosti pražským arcijáhnem Pavlem z Janovic z března 1380 uvádí, že ve farním kostele se nacházel jeden pozlacený stříbrný pohár, jeden starý misál, tři ornáty, jedna konvice atd.
Pro hlavní oltář sv. Petra a Pavla namaloval roce 1807 obrazy světců Josef Bergler. |Jeho dílem je i obraz nad vchodem do sakristie – Ukřižovaný.
-
Před rokem 1744 byl postaven na straně sakristie druhý oltář, zasvěcený Panně Marii. František Neffe, držitel vinice Lísek a “U třech králků”, a jeho žena Eleonora věnovali kostelu sošky Panny Marie Altottingské, dílo umělecky hodnotné, zachované v kostele dodnes včetně korunky a žezla.
-
V polovině 20. století prošel interiér bohnického kostela zásadní rekonstrukcí. Akademická malířka Vilma Vrbová-Kotrbová se svým manželem Františkem Kotrbou vytvořili nový působivý interiér harmonickým spojením starších a moderních uměleckých prvků výzdoby.
-
Třetí oltář sv. Kříže pod kazatelnou vytvořil František Kotrba s použitím starších plastik.
-
Jesličky vystavované ve vánočním čase vytvořila v letech 1953-1954 Vilma Vrbová-Kotrbová.
Během posledních oprav interiéru Karel Stádník zrestauroval řadu soch, po jeho smrti v roce 2011v započatých pracech na Mariánském oltáři a kazatelně pokračovali jeho synové.
Kostel sv. Petra a Pavla v Bohnicích byl pro svou kulturní a historickou hodnotu prohlášen kulturní památkou České republiky
Jak byla objevena autentika?
Do kostela v Bohnicích měl být instalován oltář ze zrušeného kláštera paulánů na Staroměstském náměstí. Při rozebírání původního oltáře v roce 1790 byla pod oltářním kamenem objevena olověná truhlice s listinou a hedvábnými tobolkami s ostatky svatých. Nebyly tam ale všechny v listině jmenované, buď nebyly ani vloženy nebo byly v průběhu let odstraněny.
Zvony jako hlas Boha
Ke každému kostelu patří zvony, bývá jich v kostele několik. Liší se váhou (těžší zvon má hlubší hlas), účelem (kdy a proč se na něj zvoní) i jménem (největší zvon má často jméno patrona kostela). Původně byly zvony jenom v klášterech a byly malé, měly proto slabší hlas. Od 10. století se rozšířily i do kostelů, potřebovaly mít silnější hlas, aby mohly svolávat věřící z větší dálky.
V době, kdy nebyly běžné hodiny a hodinky, určovalo zvonění čas, dávalo dnům řád. Zvonění zvalo k modlitbě, oznamovalo úmrtí, ale i nebezpečí a svolávalo lidi na pomoc nebo oznamovalo mimořádnou událost (návštěvu panovníka, konec války…..). Pravidelné zvonění k modlitbě, při které se poklekávalo, se opakovalo ráno, v poledne a večer. Proto se říká, že zvoní klekání. Lidé proto věděli, kdy vstávat, kdy obědvat a kdy zahnat děti za pec. A děti věděly, že do klekání musí být doma, protože když to nestihnou do posledního úderu zvonu, vezme si je polednice nebo klekánice.
Druhy zvonů podle zvonění
Velký zvon
- zval věřící (dříve tedy všechny obyvatele) ke mši velebným zvukem “bim – bam”
- v den pohřbu se zvonilo za zesnulé na jednu hranu zvonu zvukem “ bim – bim”.
Menší zvon
- zval k běžným modlitbám
Nejmenší zvon
- umíráček – cinkal hned, když bylo oznámeno úmrtí místního farníka.
Podle zvonění se zvonům říkalo třeba i poledník, slavík či umíráček
Bohnické zvony
Z původního souboru čtyř zvonů se dodnes dochoval pouze nejmenší a nejstarší zvon, práce zvonaře Stanislava z r. 1638. V prosinci 1916 byly 2 ze 3 zvonů kostela sv. Petra a Pavla sneseny, zabaveny byly i zvony z obou hřbitovů a trojské kaple sv. Kláry. V lednu 1917 byly spolu se zvony z Chaber, Zdib a Klecan odvezeny pro válečné účely. Poslední rozloučení s každodenním průvodcem mnoho místních oplakalo.
Po válce se lidé složili na koupi dvou nových zvonů a tak v květnu 1923 mohly být vysvěceny.
Zdálo se, že s novými zvony už bude dobře. Za druhé světové války byly zvony znovu odvezeny. Do zvonice kostela se dva zvony, sv. Petr a sv. Pavel, vrátily až na konci roku 1999, odlity byly mistrem Petrem Manouškem ze Zbraslavi.
Přečtěte si, co se na ceduli nevešlo....
Chci si přečíst další informace
Použitá literatura a další zdroje
Textová část: Helena Hanušová
Grafická úprava: Lucie Vavřinová
Realizace – červen 2022
Použitá literatura
Umělecké památky Prahy. Velká Praha, Pavel Vlček, Praha 2012
Bohnice slaví 850 let od vysvěcení kostela sv. Petra a Pavla. Věra Remešová a kol. Praha 2008
O oltářních autentikách biskupa Daniela I. Marie Pavlíková, Praha 1952
Stavební vývoj obcí na území hl.m.Prahy a jejího okolí. Bohnice 2. Dobroslav Líbal
SURPMO, strojopis, bez data.
2 – Psychiatrická nemocnice
Od kdy zde Psychiatrická nemocnice stojí a proč vznikla právě v Bohnicích?
Vlivem nových společensko-ekonomických nároků na jedince a prudkým nárůstem populace v druhé polovině 19. století výrazně vzrostl počet lidí s duševními potížemi. Kapacita jediného ústavu pro choromyslné v Praze V Kateřinkách (dnešní Psychiatrická klinika na Karlově) a mimopražských ústavů nestačila, a proto se zemský výbor království českého v roce 1903 rozhodl o založení nového zařízení tohoto typu.
Při výběru pozemků zvítězil velkostatek o 303 hektarech nacházející se v Bohnicích, jež tehdy byly vesnicí s velmi omezenou infrastrukturou. Výbor ho odkoupil od Karla Matouše za 730 000 K, což za tak rozlehlý pozemek v porovnání s ostatními nabídkami představovalo výhodnou koupi. Asi 64 ha z této plochy bylo určeno pro stavby, zbylou část tvořila zemědělská půda. Důležitým kritériem volby byla soběstačnost areálu. Tomu ústav dostál skvěle: měl svou vlastní vodárnou, elektrárnou, kanalizaci, ornou půdu, lesy, vinici Lísek, i vlastní služby – pekárnu, vinárnu, prádelnu, kuchyň, kostel i hřbitov stal se tak autonomním komplexem.
Výhodou byla rovněž odlehlost místa a příroda skýtající potřebný klid. Na přípravných stavebních pracích se podíleli pacienti z Kateřinek a trestanci z pražské věznice.
V roce 1909 zahájil ústav činnost pod vedením ředitele MUDr. Jana Hraše.
Proč je mezi vznikem některých budov skoro dvacetiletý rozdíl?
V roce 1905 stavební kancelář pod vedením ing. Václava Hellera a arch. Václava Roštlapila zahájila výstavbu komplexu budov, jemuž dala secesní ráz. Areál byl otevřen v roce 1909, další stavební práce přerušila první světová válka, některé pavilony byly využity jako lazarety. Za války byl dokončen pouze kostel sv. Václava. Další budovy byly dokončeny v roce 1924, divadlo až v roce 1932.
Ústav také zajišťoval ubytování pro personál – poblíž administrativní budovy se nacházely vily ředitele, správce i lékařů. Další obytné domy byly postaveny mezi léčebnou a Čimickým hájem, ty v současnosti slouží zaměstnancům a klientům jako alternativní bydlení.
Objekt je zasazen do rozsáhlého parku ve francouzském a anglickému stylu. Ke každému pavilonu byla navržena vlastní zahrada.
Při stavbě pavilonů a při budování krytů v rámci příprav na druhou světovou válku byly objeveny předměty z pravěku.
Celý areál je chráněnou kulturní památkou.
Nepřipomíná vám ústřední budova PNB jiné známé stavby v Praze?
Výstavba administrativní budovy, kostela Sv. Václava i vil pro lékaře a úředníky byla svěřena významnému architektu Václavu Roštlapilovi (1856-1930). Bohnickým stavbám předcházely v autorově tvorbě Strakova akademie (1896), dnešní sídlo vlády ČR, a Akademie výtvarných umění na Letné (1903).
Právě tyto stavby se staly předlohou pro podobu ústřední budovy z roku 1909, v níž Roštlapil smísil neobaroko s prvky secese. Na mozaice štítu je vyobrazena žena, která ukazuje nemocnému cestu do chráněného prostředí ústavu. V administrativní budově od počátku sídlí vedení nemocnice, kanceláře administrativně technického úseku a ústavní lékárna.
Pro pozdější Roštlapilovu tvorbu je příznačná střídmost a čistota stylu. Právě z tohoto období pochází ústavní kostel sv. Václava (1916). Divadlo z roku 1926 bylo dlouho připisováno stejnému autorovi, dnes se ale uvažuje spíše o architektu Josefu Dvořákovi. O těchto i dalších stavbách se dozvíte více na panelu č. 6, který stojí blízko kostela sv. Václava.
Jak zasáhla druhá světová válka do chodu ústavu?
Období nacistické okupace představovalo pro ústav těžké období: čelil největší kapacitní krizi a do vedení byl dosazen Němec Johann Jurek, který se měl podílet na vyhlazení Lidic. Krizi vyvolalo hromadné rušení obdobných zařízení v zemi a uzavření tří tuberkulózních pavilonů v nemocnici na Bulovce. Pacienti odtud byli přemisťováni právě do Bohnic.
Od roku 1939 působil v ústavu odboj z řad opatrovníků a později jejich potomků, který lidem pronásledovaným nacisty poskytoval útočiště jako fiktivním pacientům a podporoval jejich rodiny. Z první vlny odboje byli všichni odhaleni a posláni na smrt do Osvětimi.
Věž kostela sv. Václava, jeden z nejvyšších bodů v tehdejší Praze, sloužila spojeneckým armádám jako orientační bod pro letecké útoky, a proto okupanti uvažovali o jejím zbourání.
Během květnového povstání v roce 1945 přišli o život tři zaměstnanci ústavu. Jejich jména jsou uvedena na pamětní desce v ústřední budově.
Kostel jako sklad a tělocvična?
V letech 1951-1956 procházel ústav hlubokým úpadkem. V době studené války se uvažovalo o jeho přeměně na kasárna protivzdušné obrany. Od myšlenky v původním rozsahu bylo nakonec z mnoha důvodů upuštěno, zvláště kvůli přeplněnosti zařízení, jež měla pražské pacienty převzít. Přesto ze všech 36 pavilonů mohl ústav nadále využívat jen 17, zbytek zabrala vojenská správa. Navracení pavilonů trvalo až do roku 1964.
Největší škody byly napáchány na kostele, který plnil funkci tělocvičny a posléze skladu vojenského materiálu. Většina vnitřního vybavení byla zdevastována nebo rozvezena do jiných kostelů. I po opuštění prostor armádou však kostel dále sloužil jako sklad či depozitář soch. Obnovy se dočkal až v roce 1990, kdy byl předán zpět léčebně.
Vliv na vývoj obce
Výstavba ústavu představovala pracovní příležitosti pro budoucí personál i pro ty, kteří se přímo podíleli na stavbě. Počet obyvatel tak značně vzrostl. Zatímco v roce 1900 vykazovalo sčítání obyvatel 679 osob, po otevření ústavu jich v roce 1910 bylo evidováno již 2264 a o jedenáct let později 3150.
S přibývajícími obyvateli se rozrůstaly rodinné domy a vznikaly nové obchody a služby.
Ústav měl také vliv na rozvoj kulturního života v obci. V Divadle se od roku 1932 konala divadelní a hudební představení profesionálních souborů i souborů tvořených pacienty a personálem jako součást terapie. Po únoru 1948 byla činnost divadla zastavena. Znovu svůj provoz zahájilo v roce 1991 a rozšířilo svůj program o společenské a vzdělávací akce. V postranní budově byl později otevřen klub V. kolona, který nabízí koncerty, umělecké workshopy, projekce, výstavy, atd. Personál tvoří většinou klienti psychiatrické nemocnice.
Neopomenutelným přínosem pro Bohničany je nemocniční park, ve kterém jako by se při procházkách zpomalil čas a ztišil ruch velkoměsta.
Je třeba si uvědomit, že sídliště Bohnice bylo vystavěno až v 70. letech 20. století, a tak byl ústav přes 60 let stěžejním objektem obce a na vývoj původně malé vesnice za Prahou měl zásadní vliv.
Víte, kdy vznikl festival Mezi ploty?
Po listopadové revoluci zažila léčebna největší rozkvět a otevřela se veřejnosti. V roce 1990 byl založen festival Babí léto se záměrem seznámit veřejnost s poskytovanými službami. Dva roky nato vznikl festival Mezi ploty, původně jako jeho divadelní odnož. Postupně se jeho náplň rozšířila o koncerty, umělecké workshopy, přednášky z oblasti psychiatrie a jiné akce. Oba festivaly mají detabuizovat psychiatrické prostředí a stírat hranice mezi lidmi s duševním onemocněním a bez něj, mezi lidmi za plotem a před ním.
Přečtěte si co se na ceduli nevešlo....
Chci si přečíst další informace
Pamatujete si na “netopýra” před hlavním vchodem?
Jednalo se o autobusovou železobetonovou zastávku zastřešenou drátosklem na žlutých ocelových trubkách. Dílo připomínající netopýra s roztaženými křídly bylo postaveno v roce 1986 renomovaným architektem Vladem Miluničem (jedním z autorů Tančícího domu). Umístěním na rozhraní sídliště a ústavu měla zastávka symbolizovat prostředníka mezi těmito dvěma světy.
Když byla v roce 1993 autobusová linka odkloněna jinam, stavba ztratila svůj původní význam, chátrala, a tak byla na žádost Psychiatrické léčebny v roce 2011 demontována.
Milunič spolu s arch. Janem Línkem stojí také za podobou Domova pro seniory Nová slunečnice v Čimicích.
Jak se měnila jména ústavu v průběhu let?
-
…....... zemský ústav pro choromyslné v Bohnicích (1909-1947)
-
Zemský …....... pro duševně a nervově choré v Praze VIII-Bohnicích (1947-1948)
-
Léčebna pro …........ mozkové v Praze VIII-Bohnicích (1948)
-
Státní …....... psychiatrická v Praze 8-Bohnicích (1948-1999)
-
…......... léčebna Bohnice (1999-30. 6. 2013)
-
Psychiatrická …....... Bohnice (od 1. 7. 2013)
Zobrazit řešení 1.
Královský
Zobrazit řešení 2.
ústav
Zobrazit řešení 3.
choroby
Zobrazit řešení 4.
léčebna
Zobrazit řešení 5.
Psychiatrická
Zobrazit řešení 6.
nemocnice
Použitá literatura a další zdroje
Textovou část připravila Mgr. Andrea Avramopulosová
Odborné konzultace: MUDr. Ivan David, Csc., Luboš Chlad, Dis.
Grafická úprava: Lucie Vavřinová
Realizováno – červen 2022
Použitá litratura
J. Tichý: Historie bohnické psychiatrie v letech 1903-2005.
A. Heveroch, A. Frabža: Zemské ústavy pro choromyslné, 1926, NA
Výpisky z Historie Bohnic, seps. Bedřichem Vytoušem
Architekura ČSR 2/89: „Netopýr a nebo snad jiná inspirace?”, H. Řepková
Archiv DPP
Fotografie – Archiv Psychiatrické nemocnice Bohnice
Další zdroje
Více informací o Psychiatrické nemocnici Bohnice naleznete na www.bohnice.cz