Obecní hřbitov byl založen v roce 1822 v nejzápadnějším cípu farního pozemku kvůli nedostačující kapacitě hřbitova u nedalekého kostela svatého Petra a Pavla. Měl čtyři sektory a zděnou márnici s věžičkou. V roce 1900 byl rozšířen o další čtyři sektory do dnešní velikosti. V roce 1922 ho již nebylo kam rozšířit. Na hřbitově je 23 hrobek, 656 hrobů a 89 urnových hrobů. K roku 1999 tu bylo evidováno 2040 pohřbených, k roku 2024?
První hřbitov v Bohnicích se nacházel kolem kostela sv. Petra a Pavla, který byl vysvěcen v roce 1158. Pohřbívalo se za zdí, kterou byl kostel obehnán, i uvnitř kostela. Zdá se, že výnos Josefa II. z roku 1784 o zákazu pohřbívání uvnitř měst zde nebyl úplně dodržen. V současnosti jsou u kostela k vidění dva náhrobky – jeden pochází z roku 1840 a patří Isaacu Osbornovi a jeho ženě Karolině, rozené Salmové. Druhý náhrobek z roku 1870 patří zesnulým bohnickým kněžím.
Na zdejších hřbitovech se pohřbívali obyvatelé obcí, které byly přifařeny ke kostelu sv. Petra a Pavla, tedy obyvatelé Bohnic, Troje a Podhoří, po jistou dobu i ze Sedlce.
Hugo Toman *1838 †1898
byl český právník, historik, novinář a znalec výtvarného umění. Zabýval se především husitstvím, nizozemským uměním 15.–17. století a českým státním právem.
Pocházel z rodiny městského lékaře. Absolvoval gymnázium v Rychnově nad Kněžnou a Litomyšli, vystudoval filosofickou (1856–1861) a právnickou (1862–1868) fakultu v Praze. Byl vychovatelem v rodině hraběte Karla Chotka a generála Adolfa von Lützow v Pruském Slezsku. Potom pracoval jako učitel v Brně a Olomouci, kde se také účastnil národního života (spoluzakládal olomoucký českojazyčný časopis Moravan). Jeho vlastenecká činnost vyvolala nevoli nadřízených a roku 1863 byl z učitelského místa propuštěn. Od té doby se věnoval právní praxi. Uskutečnil studijní cesty do Anglie a Skotska. Publikoval právní studie, věnoval se historickému bádání a studiu malířského umění. Shromáždil bohatou sbírku obrazů a rytin. V 70. letech byl zvolen do českého sněmu za města Rychnov nad Kněžnou a Kostelec nad Orlicí. Podílel se na založení Městského muzea pražského a rekonstrukci Anežského kláštera. Byl členem uměleckého výboru na Jubilejní zemské výstavě a o čtyři roky později válečnického oddělení na národopisné výstavě. Zemřel ve své vile na zápal plic.
Karel Vraný *1844 †1907
místní statkář, byl r. 1899 zvolen starostou Bohnic a v roce 1904 věnoval některé své pozemky na stavbu léčebny. Jsou tu pohřbeni i jeho synové Antonín a Václav, kteří zemřeli ve velmi útlém věku, a právník Karel (1873 – 1949), pozdější soudní rada. Další jeho dvě děti – Růžena a Vilém (1881 – 1955) tu pohřbeni nejsou. Vilém byl posledním majitelem rodinného statku. I předkové rodu byli významnými místními občany – Antonín Vraný byl rychtářem už v roce 1804.
Alois Svoboda *1852 †1929
trojský velkostatkář, československý vlastenec a mecenáš, který věnoval státu Trojský zámek a rozsáhlé pozemky, na nichž později vznikla zoologická a botanická zahrada. Přišel do rodiny Židlických jako vychovatel, později si majitelku zámku vzal za ženu. Byl zdatný hospodář, pozvedl živořící velkostatek do skvěle fungujícího celku. Později modernizoval místní mlékárnu, pivovar a pekárnu. Zpřístupnil Troju lávkou přes plavební kanál a silnicí přes Císařský ostrov, provozoval přívoz, propagoval zlepšení silničního spojení Troji s Prahou a s Bohnicemi, prodloužení autobusových a tramvajových linek do Troje
Pozemky (82 ha – pro srovnání – areál léčebny v Bohnicích má 64 ha) věnoval Alois Svoboda novému státu v roce 1920 k 70. narozeninám T.G.Masaryka a k 250. výročí úmrtí J.A.Komenského s přáním, aby zde byly vybudovány nejrůznější druhy škol a vědeckých ústavů. Eduard Štorch a Stanislav Růžička měli přání zde založit také městečko Růžičkov – školy a bydlení v duchu eubiotiky, nápad byl v r. 1935 zamítnut.
Pražská zoo byla otevřena 28. září 1931, tehdy ještě jako staveniště, na ploše 24 hektarů. Prvním ředitelem se stal profesor Jiří Janda.
Quido Schwank *1911 †1998
vnuk Aloise Svobody, stavební odborník, bydlel v usedlosti Kazanka. Po r 1989 získal v restituci některé nemovitosti znárodněné v únoru 1948. Jejich výnosy vložil do několika nadací, například Nadace Quido Schwanka – Trója, město v zeleni.
Vladimír Kolář *1928 †1978
pocházel z pražské katolické rodiny, po gymnáziu vystudoval vyšší průmyslovou školu, byl architektem a stavitelem, také velmi zručným řemeslníkem. Po válce ho zcela pohltil skauting, začal budovat vlastní vlčáckou smečku pod 377. oddílem Junáka, získal přezdívku Akela.
V r.1950 byl jako student řádového filosofického institutu v Děčíně zatčen a internován, na nedobrovolných pracech v rámci PTP strávil přes 3 roky života.
Pak se opět zapojil do vedení skautských oddílů, za což byl v roce 1955 odsouzen na 3,5 roku a díky amnestii propuštěn již po 1,5 roce. Jeho život byl kombinací naplňující práce se skauty a pronásledování. V roce 1960 byl znovu odsouzen za protistátní skautskou činnost, ale nakonec díky amnestii byl již v létě 1960 opět propuštěn. Pracovní uplatnění však měl velmi nesnadné, nakonec se stal projektantem Pražského střediska památkové péče.
Od roku 1968 vedl stavební práce na zanedbaném statku Vraných, kde bydlela celá pětičlenná rodina. Zahynul v roce 1978 při stavební kontrole stodoly. Po smrti jeho manželky Marty (†2008) musel jejich syn statek opustit a uvolněná obytná budova prošla renovací. Později se stala sídlem spolku Bohnice žijí.
Blízko jižní stěny hřbitova jsou hroby místních hospodských
Hroby spojené s vojenskou historií
Rodina Jíchova
hrob rodičů pilota Václava Jíchy, kteří přišli za prací do Bohnic v roce 1920, otec dříve pracoval v léčebně v Dobřanech. Synovo jméno je na náhrobku uvedeno, ale pilot je pohřbený ve Skotsku, kde zahynul. Pamětní desku má na domku rodičů v ulici K pískovně, na bohnické škole v ulici Na Bendovce, kterou navštěvoval jako žák, i na rodném domku v Dnešicích.
plk. Václav Jícha *1914 †1945
Původně akrobatický pilot Václav Jícha se přes Polsko a Francii nakonec dostal k čs. válečným stíhačům, kteří bojovali v Anglii jako součást československých perutí RAF. Získal několik válečných ocenění, např. Záslužný letecký kříž (DFC), později pracoval jako testovací pilot. Zahynul v dopravním letounu při civilní cestě do Skotska.
Karel Körber *1917 †1943
Absolvent pilotní školy v Hradci Králové, v exilu bojoval nejdříve ve Francii, v srpnu 1940 vstoupil do RAF, byl letcem 310. československé stíhací perutě a zahynul v boji nad kanálem La Manche. Byl prvním Čechem, kdo získal Croix de guerre – vyznamenání za chrabrost v boji s nepřítelem, které se uděluje francouzským a spojeneckým vojákům.
četař Arnošt Hrad *1914 †1938
Jeho otec se nevrátil z bojů první světové války a početná rodina se tak potýkala s existenčními problémy. Vyučil se číšníkem, byl odsouzen za drobnou krádež hotovosti a v roce 1933 utekl z domova do Teplic, kde svou zoufalou situaci chtěl řešit sebevraždou. Tu ale neuskutečnil. V roce 1936 narukoval na vojnu, v roce 1937 dokončil poddůstojnickou školu a stal se velitelem stráže u strážního družstva v Králíkách. Vojenská budoucnost ho těšila. Po vyhlášení mobilizace byl natolik zklamán rozkazem opustit bez boje vybudované pohraniční pevnosti, že zoufalou situaci vyřešil protestní sebevraždou. Při vyklízení pěchotního srub KS 14 ”U cihelny” se postřelil služební pistolí a na následky zranění zemřel ještě téhož dne. Zanechal po sobě trojici dopisů, ve kterých svůj čin vysvětloval neochotou opustit hranici odvolávaje se na svou povinnost vůči obraně vlasti a k památce svého otce padlého na východní frontě během první světové války.
Oběti pražského povstání
- Miroslav Jerie *1926 †1945
- Josef Nevrkla *1907 †1945
- Karel Pokorný *1926 †1945
- Stanislav Hübner *1899 †1945
- Jiří Jaroš *1924 †1945
- Josef Novák *1903 †1945
- Bedřich Bukovský *1880 †1945, legionář z 1 sv.v.
- Václav Fábera *1903 †1945
Účastníci odboje
- Ladislav Chvátal *1912 †1943
- Václav Trousil *1888 †1940 Mauthausen, legionář z 1 sv.v.
- Karel Bláha *1889 †1943 popraven ve Vratislavi
brigádní generál, vel. pěšího pluku 31 v Jihlavě - František Polák *1888 †1966 legionář z italské fronty
Symbolem všech padlých v pražském květnovém povstání se stal bronzový reliéf přísahající ruky, kterým byly jednotně označovány pamětní desky rozeseté po pražských ulicích. Autorem je sochař Karel Pokorný. Heslo v dolní části desky bylo původně odvozeno z přísahy Edvarda Beneše nad rakví prezidenta T. G. Masaryka.
Správcem místního hřbitova je více než 20 let Karel Soukup. Jeho otec provozoval místní pohřební ústav už v době před 2. sv. válkou. I v této oblasti byly Bohnice soběstačné – rakve dodával truhlář Gregora, hudbu na pohřbech zajišťoval pan kapelník Melíšek.
Ze vzpomínek Karla Soukupa – “Za války i mrtví zachraňovali – to když do rakve na venkově naložili půlku prasete, nalepili na to “infekce” a neexistoval Němec, který by se dovnitř podíval. Kdyby se na to přišlo, byl by za to provaz.”
Použitá literatura a další zdroje
Textová část: Blanka Rošická
Obrazová část: Blanka Rošická, AHMP, František Malý
Zdroje: Petr Kovařík: Procházky po pražských hřbitovech, Universum
Richard M. Sicha – Arnošt Hrad: Příběh z pohraničí, Pamětní kniha obce Bohnice
vets.cz, svazletcu.cz, wikipedie.cz, svazskautu.cz, vhu.cz