Stezka Bohnice Čimice Trója
Kostel sv. Petra a Pavla byl založen už v roce 1158, o čemž podává svědectví tzv. autentika – dokument z pera vyšehradského kanovníka Gervasia o vysvěcení kostela za přítomnosti českého krále Vladislava I. a jeho manželky Jitky.
Víte, že věž secesního kostela sv. Václava v léčebně měla být za 2. sv. války zbořena, jelikož byla velmi dobrým orientačním bodem? Víte, že se v léčebně ukrývali fiktivní pacienti, ve skutečnosti odvážlivci zapojení do krytí atentátníků na říšského protektora? Odhalil tuto skutečnost příslušník SA Johan Jurek, který byl tou dobou správcem léčebny?
Ke každému kostelu patří zvony, bývá jich v kostele několik. Liší se váhou (těžší zvon má hlubší hlas), účelem (kdy a proč se na něj zvoní) i jménem (největší zvon má často jméno patrona kostela). Původně byly zvony jenom v klášterech a byly malé, měly proto slabší hlas. Od 10. století se rozšířily i do kostelů, potřebovaly mít silnější hlas, aby mohly svolávat věřící z větší dálky.
V době, kdy nebyly běžné hodiny a hodinky, určovalo zvonění čas, dávalo dnům řád. Zvonění zvalo k modlitbě, oznamovalo úmrtí, ale i nebezpečí a svolávalo lidi na pomoc nebo oznamovalo mimořádnou událost (návštěvu panovníka, konec války…..). Pravidelné zvonění k modlitbě, při které se poklekávalo, se opakovalo ráno, v poledne a večer. Proto se říká, že zvoní klekání. Lidé proto věděli, kdy vstávat, kdy obědvat a kdy zahnat děti za pec. A děti věděly, že do klekání musí být doma, protože když to nestihnou do posledního úderu zvonu, vezme si je polednice nebo klekánice.
Velký zvon
Menší zvon
Nejmenší zvon
Z původního souboru čtyř zvonů se dodnes dochoval pouze nejmenší a nejstarší zvon, práce zvonaře Stanislava z r. 1638. V prosinci 1916 byly 2 ze 3 zvonů kostela sv. Petra a Pavla sneseny, zabaveny byly i zvony z obou hřbitovů a trojské kaple sv. Kláry. V lednu 1917 byly spolu se zvony z Chaber, Zdib a Klecan odvezeny pro válečné účely. Poslední rozloučení s každodenním průvodcem mnoho místních oplakalo.
Po válce se lidé složili na koupi dvou nových zvonů a tak v květnu 1923 mohly být vysvěceny. Nový zvon sv. Petr a Pavel, 145 kg, Sv. Václav slavík, 97 kg,
Panna Maria poledníček 40kg 25kg těžký zvon, který zůstal během války v obci a sloužil jako poledníček, se stal umíráčkem. Zdálo se, že s novými zvony už bude dobře. Za druhé světové války byly zvony znovu odvezeny. Do zvonice kostela se dva zvony, sv. Petr a sv. Pavel,vrátily až na konci roku 1999, odlity byly mistrem Petrem Manouškem ze Zbraslavi.
Kostel má půdorys latinského kříže, hlavní loď je 5 metrů široká a 9 metrů dlouhá. Všechny klenby, charakteristické nízké placky, pocházejí z doby poslední velké přestavby v roce 1805. Na pravé straně je k presbytáři připojena sakristie a k předsíni točité schodiště vedoucí na kruchtu s varhanami. Na stavbě převládají malebné architektonické prvky baroka.
Farní kronika zaznamenala existenci několika dnes nedochovaných staveb přináležejících původnímu kostelu – kostnici, zvonici a předsíň kostela (tzv. sínec).
Protokol z vizitace bohnické farnosti pražským arcijáhnem Pavlem z Janovic z března 1380 uvádí, že ve farním kostele se nacházel jeden pozlacený stříbrný pohár, jeden starý misál, tři ornáty, jedna konvice atd.
Pro hlavní oltář sv. Petra a Pavla namaloval roce 1807 obrazy světců Josef Bergler. |Jeho dílem je i obraz nad vchodem do sakristie – Ukřižovaný.
Před rokem 1744 byl postaven na straně sakristie druhý oltář, zasvěcený Panně Marii. František Neffe, držitel vinice Lísek a “U třech králků”, a jeho žena Eleonora věnovali kostelu sošky Panny Marie Altottingské, dílo umělecky hodnotné, zachované v kostele dodnes včetně korunky a žezla.
V polovině 20. století prošel interiér bohnického kostela zásadní rekonstrukcí. Akademická malířka Vilma Vrbová-Kotrbová se svým manželem Františkem Kotrbou vytvořili nový působivý interiér harmonickým spojením starších a moderních uměleckých prvků výzdoby.
Třetí oltář sv. Kříže pod kazatelnou vytvořil František Kotrba s použitím starších plastik.
Jesličky vystavované ve vánočním čase vytvořila v letech 1953-1954 Vilma Vrbová-Kotrbová.
Během posledních oprav interiéru Karel Stádník zrestauroval řadu soch, po jeho smrti v roce 2011v započatých pracech na Mariánském oltáři a kazatelně pokračovali jeho synové.
Kostel sv. Petra a Pavla v Bohnicích byl pro svou kulturní a historickou hodnotu prohlášen kulturní památkou České republiky
Jedinou památkou na starou čimickou náves je kaple sv. Jana Nepomuckého. Původní výklenková klasicistní kaple stávala v centru obce, při výstavbě obchodního centra byla zbořena a jako volná replika pak postavena na současném místě, již bez zvonu. Čimice patřily původně k prosecké farnosti, v roce 1870 byly přifařeny k Bohnicím.
V letech 1951-1956 procházel ústav hlubokým úpadkem. V době studené války se uvažovalo o jeho přeměně na kasárna protivzdušné obrany. Od myšlenky v původním rozsahu bylo nakonec z mnoha důvodů upuštěno, zvláště kvůli přeplněnosti zařízení, jež měla pražské pacienty převzít. Přesto ze všech 36 pavilonů mohl ústav nadále využívat jen 17, zbytek zabrala vojenská správa. Navracení pavilonů trvalo až do roku 1964.
Největší škody byly napáchány na kostele, který plnil funkci tělocvičny a posléze skladu vojenského materiálu. Většina vnitřního vybavení byla zdevastována nebo rozvezena do jiných kostelů. I po opuštění prostor armádou však kostel dále sloužil jako sklad či depozitář soch. Obnovy se dočkal až v roce 1990, kdy byl předán zpět léčebně.
Výstavba administrativní budovy, kostela Sv. Václava i vil pro lékaře a úředníky byla svěřena významnému architektu Václavu Roštlapilovi (1856-1930). Bohnickým stavbám předcházely v autorově tvorbě Strakova akademie (1896), dnešní sídlo vlády ČR, a Akademie výtvarných umění na Letné (1903).
Právě tyto stavby se staly předlohou pro podobu ústřední budovy z roku 1909, v níž Roštlapil smísil neobaroko s prvky secese. Na mozaice štítu je vyobrazena žena, která ukazuje nemocnému cestu do chráněného prostředí ústavu. V administrativní budově od počátku sídlí vedení nemocnice, kanceláře administrativně technického úseku a ústavní lékárna.
Pro pozdější Roštlapilovu tvorbu je příznačná střídmost a čistota stylu. Právě z tohoto období pochází ústavní kostel sv. Václava (1916). Divadlo z roku 1926 bylo dlouho připisováno stejnému autorovi, dnes se ale uvažuje spíše o architektu Josefu Dvořákovi. O těchto i dalších stavbách se dozvíte více na panelu č. 6, který stojí blízko kostela sv. Václava.
V roce 1905 stavební kancelář pod vedením ing. Václava Hellera a arch. Václava Roštlapila zahájila výstavbu komplexu budov, jemuž dala secesní ráz. Areál byl otevřen v roce 1909, další stavební práce přerušila první světová válka, některé pavilony byly využity jako lazarety. Za války byl dokončen pouze kostel sv. Václava. Další budovy byly dokončeny v roce 1924, divadlo až v roce 1932.
Ústav také zajišťoval ubytování pro personál – poblíž administrativní budovy se nacházely vily ředitele, správce i lékařů. Další obytné domy byly postaveny mezi léčebnou a Čimickým hájem, ty v současnosti slouží zaměstnancům a klientům jako alternativní bydlení.
Objekt je zasazen do rozsáhlého parku ve francouzském a anglickému stylu. Ke každému pavilonu byla navržena vlastní zahrada.
Při stavbě pavilonů a při budování krytů v rámci příprav na druhou světovou válku byly objeveny předměty z pravěku.
Celý areál je chráněnou kulturní památkou.
Impozantní secesní stavba od architekta Roštlapila začala vznikat v prosinci 1914. Hrubá stavba byla dokončena v roce 1916 a podíleli se na ní také váleční zajatci. O tři roky později se kostel dočkal svého vysvěcení. Na výzdobě kostela se podílela řada umělců: autorem hlavního oltáře a nástěnných fresek byl Jakub Obrovský, vstupní portál a výzdobu interiéru vytvořil Celda Klouček, z vnějšku nalezneme obrazy Jindřicha Hlavína z glazovaných dlaždic.
Věž zakončená měděnou bání dosahuje výšky 55 metrů a koncem 2. svět. války jí hrozilo zbourání. Nacisté se totiž obávali, že bude sloužit jako orientační bod pro spojenecké bombardéry, nakonec však od plánu ustoupili. Takové štěstí neměl interiér kostela, který byl zničen nebo převezen například do kostela sv. Vojtěcha v Libni. Od roku 1951 totiž kostel sv. Václava stejně jako část areálu ústavu obsadila armáda a později se z něj stalo skladiště. Po sametové revoluci započala obnova a kostel se dočkal nového interiéru. K opětovnému vysvěcení došlo v roce 1993.
Dějiny bohnického kostela jsou v historických písemných pramenech spojené s osobami, jejichž jména nám dnes již mnoho neříkají. Svůj život prožili tito lidé v určitém doteku s tímto kostelem a stojí za to jejich jména vyslovit. Třeba jen proto, že stáli před staletími na stejném místě, jako teď stojíte Vy.
Barevná výplň bodu na časové ose spojuje historickou událost s typem písemného pramene – viz další text.
nejstarší zmínka o kostele sv. Petra v listině (tzv. autentice) pražského biskupa Daniela.
nejstarší zápis v knize počtů kostelního záduší říká, že pět strychů (korců) ječmene dostal kostel v Bohnicích od Diviše Miseroniho, tehdejšího držitele gruntu zvaného Horní dvůr
Nejstarší záznamy v matrice narozených pro ves Bohnice pochází z roku 1688. Společně byly zapsány narozené a pokřtěné děti z Podbaby, Bubenče a dalších vsí, jejichž vrchností bylo Nejvyšší purkrabství.
Narození nebo křest dítěte Víta Březniovského z Bohnic zapsal do matriky v březnu roku 1688 Jan Václav Olomúcký, farář kostela Panny Marie před Týnem, toho času administrátor zdejší farnosti.
Na skice zhotovené cca v druhé polovině 18. století pro tehdejší vrchnost – Nejvyšší purkrabství, zachytil zemský geometr František Glocksperger zřejmě nejstarší známou podobu kostela sv. Petra a Pavla v Bohnicích.
Půdorys kostela znázorňuje stav po přestavbě v roce 1805. Vchod se přesunul na západní stranu. Původní byl z jihu, portál je patrný v kvádříkovém zdivu při pohledu zevnitř kostela.
Titulní strana publikace Maximiliana Millauera - Die Kirche zu Bohnitz. Monografie byla vydaná roku 1830 a přinesla první kritické zpracování listiny - autentiky nalezené v roce 1790.
Farní kronika (Pamětní kniha) založená roku 1836 tehdejším bohnickým farářem Vincencem Slukou zachovala, kromě jiného, ústní tradicí svědectví o původní stavbě kostela.
Románské kvádříkové zdivo bylo odkryto náhodou v letech 2003-2004 při opravě vlhké fasády kostela.
Odkud dnes čerpáme informace o dávných dobách? Jak a kde byly tyto informace zachyceny? Na našem území pochází první písemné prameny ze středověku a tehdy byla znalost písma téměř výhradně záležitostí vzdělaného duchovenstva. To je důvod, proč až do 14. století v písemnostech převládala latina. Teprve poté se více objevují laičtí písaři a s nimi čeština. Od 17. století s dědičnou vládou Habsburků přistupuje třetí zemský jazyk – němčina. Ta postupně zcela ovládla úřední písemnosti české části rakouského soustátí. Většina písemných pramenů sloužila církevní správě.
Listiny
přináší svědectví o právním jednání. V rané fázi středověku sloužily například k pojištění dříve nabytého nemovitého majetku církevních řádů, institucí a hodnostářů. Byly základem středověkých archivů.
Konfirmační knihy
úřední knihy kanceláře generálního vikáře pražského arcibiskupa vedené od roku 1354. Zápisem do nich byl na návrh patrona (majitele) kostela potvrzen farář ke konkrétnímu kostelu a mohl se ujmout správy farnosti.
Matriky
evidence narozených (pokřtěných), oddaných a zemřelých se běžně objevují v Čechách v polovině 17. století a byly vedeny na farách. Teprve reformami Josefa II. v letech 1781 a 1784 dostaly matriky jednotný formulář a pro stát je vedly farní úřady.
Knihy počtů kostelního záduší
financování oprav kostela a bohoslužeb zabezpečoval fond, tzv. kostelní záduší. Knihy vedli kostelníci, kteří zapisovali, co přijali od jednotlivých farníků pro kostel a co vydali na provoz a údržbu kostela.
Farní kronika
Původně šlo o opisy konzistoriálních dekretů a pastýřských listů, které poskytovaly informace týkající se stavu majetku a farnosti. Vydáním dekretu r. 1835 bylo nařízeno rozšíření zaznamenávaných údajů na duchovní záležitosti, vývoj v obci a farnosti.
Kostel má půdorys latinského kříže, hlavní loď je 5 metrů široká a 9 metrů dlouhá. Všechny klenby, charakteristické nízké placky, pocházejí z doby poslední velké přestavby v roce 1805. Na pravé straně je k presbytáři připojena sakristie a k předsíni točité schodiště vedoucí na kruchtu s varhanami. Na stavbě převládají malebné architektonické prvky baroka.
Farní kronika zaznamenala existenci několika dnes nedochovaných staveb přináležejících původnímu kostelu – kostnici, zvonici a předsíň kostela (tzv. sínec).
Protokol z vizitace bohnické farnosti pražským arcijáhnem Pavlem z Janovic z března 1380 uvádí, že ve farním kostele se nacházel jeden pozlacený stříbrný pohár, jeden starý misál, tři ornáty, jedna konvice atd.
Pro hlavní oltář sv. Petra a Pavla namaloval roce 1807 obrazy světců Josef Bergler. |Jeho dílem je i obraz nad vchodem do sakristie – Ukřižovaný.
Před rokem 1744 byl postaven na straně sakristie druhý oltář, zasvěcený Panně Marii. František Neffe, držitel vinice Lísek a “U třech králků”, a jeho žena Eleonora věnovali kostelu sošky Panny Marie Altottingské, dílo umělecky hodnotné, zachované v kostele dodnes včetně korunky a žezla.
V polovině 20. století prošel interiér bohnického kostela zásadní rekonstrukcí. Akademická malířka Vilma Vrbová-Kotrbová se svým manželem Františkem Kotrbou vytvořili nový působivý interiér harmonickým spojením starších a moderních uměleckých prvků výzdoby.
Třetí oltář sv. Kříže pod kazatelnou vytvořil František Kotrba s použitím starších plastik.
Jesličky vystavované ve vánočním čase vytvořila v letech 1953-1954 Vilma Vrbová-Kotrbová.
Během posledních oprav interiéru Karel Stádník zrestauroval řadu soch, po jeho smrti v roce 2011v započatých pracech na Mariánském oltáři a kazatelně pokračovali jeho synové.
Kostel sv. Petra a Pavla v Bohnicích byl pro svou kulturní a historickou hodnotu prohlášen kulturní památkou České republiky
Do kostela v Bohnicích měl být instalován oltář ze zrušeného kláštera paulánů na Staroměstském náměstí. Při rozebírání původního oltáře v roce 1790 byla pod oltářním kamenem objevena olověná truhlice s listinou a hedvábnými tobolkami s ostatky svatých. Nebyly tam ale všechny v listině jmenované, buď nebyly ani vloženy nebo byly v průběhu let odstraněny.
Ke každému kostelu patří zvony, bývá jich v kostele několik. Liší se váhou (těžší zvon má hlubší hlas), účelem (kdy a proč se na něj zvoní) i jménem (největší zvon má často jméno patrona kostela). Původně byly zvony jenom v klášterech a byly malé, měly proto slabší hlas. Od 10. století se rozšířily i do kostelů, potřebovaly mít silnější hlas, aby mohly svolávat věřící z větší dálky.
V době, kdy nebyly běžné hodiny a hodinky, určovalo zvonění čas, dávalo dnům řád. Zvonění zvalo k modlitbě, oznamovalo úmrtí, ale i nebezpečí a svolávalo lidi na pomoc nebo oznamovalo mimořádnou událost (návštěvu panovníka, konec války…..). Pravidelné zvonění k modlitbě, při které se poklekávalo, se opakovalo ráno, v poledne a večer. Proto se říká, že zvoní klekání. Lidé proto věděli, kdy vstávat, kdy obědvat a kdy zahnat děti za pec. A děti věděly, že do klekání musí být doma, protože když to nestihnou do posledního úderu zvonu, vezme si je polednice nebo klekánice.
Velký zvon
Menší zvon
Nejmenší zvon
Podle zvonění se zvonům říkalo třeba i poledník, slavík či umíráček
Z původního souboru čtyř zvonů se dodnes dochoval pouze nejmenší a nejstarší zvon, práce zvonaře Stanislava z r. 1638. V prosinci 1916 byly 2 ze 3 zvonů kostela sv. Petra a Pavla sneseny, zabaveny byly i zvony z obou hřbitovů a trojské kaple sv. Kláry. V lednu 1917 byly spolu se zvony z Chaber, Zdib a Klecan odvezeny pro válečné účely. Poslední rozloučení s každodenním průvodcem mnoho místních oplakalo.
Po válce se lidé složili na koupi dvou nových zvonů a tak v květnu 1923 mohly být vysvěceny.
Zdálo se, že s novými zvony už bude dobře. Za druhé světové války byly zvony znovu odvezeny. Do zvonice kostela se dva zvony, sv. Petr a sv. Pavel, vrátily až na konci roku 1999, odlity byly mistrem Petrem Manouškem ze Zbraslavi.
Textová část: Helena Hanušová
Grafická úprava: Lucie Vavřinová
Realizace – červen 2022
Použitá literatura
Umělecké památky Prahy. Velká Praha, Pavel Vlček, Praha 2012
Bohnice slaví 850 let od vysvěcení kostela sv. Petra a Pavla. Věra Remešová a kol. Praha 2008
O oltářních autentikách biskupa Daniela I. Marie Pavlíková, Praha 1952
Stavební vývoj obcí na území hl.m.Prahy a jejího okolí. Bohnice 2. Dobroslav Líbal
SURPMO, strojopis, bez data.