Osobnosti

Hugo Toman a Karel Vraný

Jan Pešťák

Hugo Toman *1838 †1898

byl český právník, historik, novinář a znalec výtvarného umění. Zabýval se především husitstvím, nizozemským uměním 15.–17. století a českým státním právem.

Pocházel z rodiny městského lékaře. Absolvoval gymnázium v Rychnově nad Kněžnou a Litomyšli, vystudoval filosofickou (1856–1861) a právnickou (1862–1868) fakultu v Praze. Byl vychovatelem v rodině hraběte Karla Chotka a generála Adolfa von Lützow v Pruském Slezsku. Potom pracoval jako učitel v Brně a Olomouci, kde se také účastnil národního života (spoluzakládal olomoucký českojazyčný časopis Moravan). Jeho vlastenecká činnost vyvolala nevoli nadřízených a roku 1863 byl z učitelského místa propuštěn. Od té doby se věnoval právní praxi. Uskutečnil studijní cesty do Anglie a Skotska. Publikoval právní studie, věnoval se historickému bádání a studiu malířského umění. Shromáždil bohatou sbírku obrazů a rytin. V 70. letech byl zvolen do českého sněmu za města Rychnov nad Kněžnou a Kostelec nad Orlicí. Podílel se na založení Městského muzea pražského a rekonstrukci Anežského kláštera. Byl členem uměleckého výboru na Jubilejní zemské výstavě a o čtyři roky později válečnického oddělení na národopisné výstavě. Zemřel ve své vile na zápal plic.

Karel Vraný * 1844 †1907

místní statkář, byl r. 1899 zvolen starostou Bohnic a  v roce 1904 věnoval některé své pozemky na stavbu léčebny. Jsou tu pohřbeni i jeho synové Antonín a Václav, kteří zemřeli ve velmi útlém věku, a právník Karel (1873 – 1949), pozdější soudní rada. Další jeho dvě děti – Růžena a Vilém (1881 – 1955) tu pohřbeni nejsou. Vilém byl posledním majitelem rodinného statku. I předkové rodu byli významnými místními občany – Antonín Vraný  byl rychtářem už v roce 1804.  

Obr. Karel Vraný (1873 - 1949)

Alois Svoboda, Quido Schwank a Vladimír Kolář

Jan Pešťák

Alois Svoboda *1852 †1929

trojský velkostatkář, československý vlastenec a mecenáš, který věnoval státu Trojský zámek a rozsáhlé pozemky, na nichž později vznikla zoologická a botanická zahrada. Přišel do rodiny Židlických jako vychovatel, později si majitelku zámku vzal za ženu. Byl zdatný hospodář, pozvedl živořící velkostatek do skvěle fungujícího celku. Později modernizoval místní mlékárnu, pivovar a pekárnu. Zpřístupnil Troju lávkou přes plavební kanál a silnicí přes Císařský ostrov, provozoval přívoz, propagoval zlepšení silničního spojení Troji s Prahou a s Bohnicemi, prodloužení autobusových a tramvajových linek do Troje

Pozemky (82 ha – pro srovnání – areál léčebny v Bohnicích má 64 ha) věnoval Alois Svoboda novému státu v roce 1920 k 70. narozeninám T.G.Masaryka a k 250. výročí úmrtí J.A.Komenského s přáním, aby zde byly vybudovány nejrůznější druhy škol a vědeckých ústavů. Eduard Štorch a Stanislav Růžička měli přání zde založit také městečko Růžičkov – školy a bydlení v duchu eubiotiky, nápad byl v r. 1935 zamítnut.
Pražská zoo byla otevřena 28. září 1931, tehdy ještě jako staveniště, na ploše 24 hektarů. Prvním ředitelem se stal profesor Jiří Janda.

Quido Schwank *1911 †1998

vnuk Aloise Svobody, stavební odborník, bydlel v usedlosti Kazanka. Po r 1989 získal v restituci některé nemovitosti znárodněné v únoru 1948. Jejich výnosy vložil do několika nadací, například Nadace Quido Schwanka – Trója, město v zeleni.

Vladimír Kolář *1928 †1978

pocházel z pražské katolické rodiny, po gymnáziu vystudoval vyšší průmyslovou školu, byl architektem a stavitelem, také velmi zručným řemeslníkem. Po válce ho zcela pohltil skauting, začal budovat vlastní vlčáckou smečku pod 377. oddílem Junáka, získal přezdívku Akela.

V r.1950 byl jako student řádového filosofického institutu v Děčíně zatčen a internován, na nedobrovolných pracech v rámci PTP strávil přes 3 roky života.

Pak se opět zapojil do vedení skautských oddílů, za což byl v roce 1955 odsouzen na 3,5 roku a díky amnestii propuštěn již po 1,5 roce.  Jeho život byl kombinací naplňující práce se skauty a pronásledování. V roce 1960 byl znovu odsouzen za protistátní skautskou činnost, ale nakonec díky amnestii byl již v létě 1960 opět propuštěn. Pracovní uplatnění však měl velmi nesnadné, nakonec se stal projektantem Pražského střediska památkové péče.

Od roku  1968 vedl stavební práce na zanedbaném statku Vraných, kde bydlela celá pětičlenná rodina. Zahynul v roce 1978 při stavební kontrole stodoly. Po smrti jeho manželky Marty (†2008) musel jejich syn statek opustit a uvolněná obytná budova prošla renovací. Později se stala sídlem spolku Bohnice žijí.

Hroby spojené s vojenskou historií

Jan Pešťák

Rodina Jíchova

hrob rodičů pilota Václava Jíchy, kteří přišli za prací do Bohnic v roce 1920, otec dříve pracoval v léčebně v Dobřanech. Synovo jméno je na náhrobku uvedeno, ale pilot je pohřbený ve Skotsku, kde zahynul. Pamětní desku má na domku rodičů v ulici K pískovně, na bohnické škole v ulici Na Bendovce, kterou navštěvoval jako žák, i na rodném domku v Dnešicích.

plk. Václav Jícha *1914 †1945

Původně akrobatický pilot Václav Jícha se přes Polsko a Francii nakonec dostal k čs. válečným stíhačům, kteří bojovali v Anglii jako součást československých perutí RAF. Získal několik válečných ocenění, např. Záslužný letecký kříž (DFC), později pracoval jako testovací pilot. Zahynul v dopravním letounu při civilní cestě do Skotska.

Lásku k letadlům objevil jako modelář, létat se naučil v Aeroklubu vysokoškolského sportu v Letňanech, kde pracoval jako letecký mechanik. V roce 1933 se stal pilotem turistických letadel, později i učitelem létání. Paradoxně učil létat i své budoucí protivníky z Luftwafe. Do roku 1939 měl přes 2800 vzletů.

Karel Körber *1917 †1943

Absolvent pilotní školy v Hradci Králové, v exilu bojoval nejdříve ve Francii, v srpnu 1940 vstoupil do RAF, byl letcem 310. československé stíhací perutě a zahynul v boji nad kanálem La Manche. Byl prvním Čechem, kdo získal Croix de guerre – vyznamenání za chrabrost v boji s nepřítelem, které se uděluje francouzským a spojeneckým vojákům.

četař Arnošt Hrad *1914 †1938

Jeho otec se nevrátil z bojů první světové války a početná rodina se tak potýkala s existenčními problémy. Vyučil se číšníkem, byl odsouzen za drobnou krádež hotovosti a v roce 1933 utekl z domova do Teplic, kde svou zoufalou situaci chtěl řešit sebevraždou. Tu ale neuskutečnil. V roce 1936 narukoval na vojnu, v roce 1937 dokončil poddůstojnickou školu a stal se velitelem stráže u strážního družstva v Králíkách. Vojenská budoucnost ho těšila. Po vyhlášení mobilizace byl natolik zklamán rozkazem opustit bez boje vybudované pohraniční pevnosti, že zoufalou situaci vyřešil protestní sebevraždou. Při vyklízení pěchotního srub KS 14 ”U cihelny” se postřelil služební pistolí a na následky zranění zemřel ještě téhož dne. Zanechal po sobě trojici dopisů, ve kterých svůj čin vysvětloval neochotou opustit hranici odvolávaje se na svou povinnost vůči obraně vlasti a k památce svého otce padlého na východní frontě během první světové války.

Popis Pamětní deska Arnoštu Hradovi na rodinném hrobu byla odhalena v den 75. výročí jeho úmrtí.
Pohřeb mladého vojáka se stal pro širokou veřejnost manifestací nesouhlasu s politickou situací.

Oběti povstání, účastníci odboje

Jan Pešťák

Oběti pražského povstání

  • Miroslav Jerie * 1926 † 1945
  • Josef Nevrkla * 1907 † 1945
  • Karel Pokorný * 1926 † 1945
  • Stanislav Hübner * 1899 † 1945
  • Jiří Jaroš * 1924 † 1945
  • Josef Novák * 1903 † 1945
  • Bedřich Bukovský * 1880 † 1945, legionář z 1 sv.v.
  • Václav Fábera † 1945

Účastníci odboje

  • Ladislav Chvátal * 1912 † 1943
  • Václav Trousil * 1888 † 1940 Mauthausen, legionář z 1 sv.v.
  • Karel Bláha * 1889 † 1943 popraven ve Vratislavi
    brigádní generál, vel. pěšího pluku 31 v Jihlavě
  • František Polák * 1888 † 1966 legionář z italské fronty
Bohnice obecná škola

Školství

Jan Pešťák

Páni učitelé Tomáš Linhardt a Tomáš Bolard dosáhli ve svém oboru takového věhlasu, že do školní budovy (dnes Kolpingův dům) chodily děti i ze Suchdola, Sedlce, Baby, Předního i Zadního Ovence (dnešní Troja), od roku 1868 i z Čimic. V letech 1882–4 se tu ve třech třídách učilo 163 žáků. Z nového sídliště se taky cestovalo – na směny do nové školy v Čimicích.

kapelnik inhart

Hudba

Jan Pešťák

Která kapela hrála v Bohnicích jako první asi nezjistíme, v letech 1860 – 1890 tu hrála kapela s označením „australská”. 

Od roku 1905 hrávala v hostinci u Urválků smyčcová kapela, vedená panem Františkem Sládkem z dynamitky.

S postavením Zemského ústavu v Bohnicích vznikla dechová hudba ústavních zaměstnanců, vedená kapelníkem Františkem Koďouskem, ústavním zaměstnancem. Pro ústavní potřeby byl kapelníkem této hudby vrchní opatrovník Antonín Linhart. Syn kapelníka Františka Koďouska – Josef – byl významným violistou, hudebním pedagogem,  komorním hráčem a dlouholetým členem Vlachova kvarteta. 

Po druhé světové válce sestavil kapelu dechových nástrojů hráč na křídlovku, rodák z Podhoří, Antonín Melíšek (1900-1971).

Po druhé světové válce vznikla i jazzová kapela, jejímž dirigentem byl bohnický rodák Jaroslav Zvonař. Bohužel ale v obci nebyl žádný prostor, kde by se mohly pořádat taneční zábavy, a tak kapela hrála v jiných částech Prahy. V obci působilo i několik učitelů hudby.

Bohnicka-Autentika

O pergamenové listině nalezené v oltáři kostela sv. Petra a Pavla v Bohnicích v roce 1790

Jan Pešťák

Bohnická autentika je nejstarší ze čtyř známých autentik vydaných pražským biskupem Danielem I. (episkopát 1148-1167), rádcem a diplomatem českého krále Vladislava (1140-1172). Zakladatelem a stavebníkem bohnického kostela byl podle ní Gervasius (1156-1178), vyšehradský probošt a králův kancléř.

Bohnicka-Autentika
Bohnická autentika

Biskup Daniel v latinsky psané listině potvrzuje pravost vyjmenovaných ostatků svatých, které vlastní rukou vložil do schrány k uložení pod oltářní kámen kostela. Na konci formuláře listiny se nachází závěrečná modlitba vydavatele písemnosti, tj. biskupa Daniela I., dále modlitba krále Vladislava a jeho manželky královny Judity a nakonec modlitba zakladatele kostela, vyšehradského probošta Gervasia

Z dosavadního stavu vědění nelze soudit na přítomnost krále a královny při obřadu vkládání ostatků do oltáře. Jejich modlitby byly zřejmě připojeny, aby královským majestátem umocnily zázračnou sílu ostatků křesťanských mučedníků vložených do oltáře kostela sv. Petra a zvýšily prestiž zakladatele kostela, králi blízkého, kancléře Gervasia. Současně však není možné jejich přítomnost ani vyloučit, neboť s odstupem více než osmi století lze jen obtížně rozumět duchovnímu poselství ukrytému v deseti řádcích bohnické autentiky.

Situace v Bohnicích

Jan Pešťák

Významnou událostí (nejen) pro bohnické vinařství byl ve 20. letech 19. století  příchod rodiny Osbornů.  Ti zde koupili dva velké dvory, postavili i nový vinný lis, zvaný Lísek, neboť velký lis byl v Troji. V roce 1854 ale úpadek pražského vinařství urychlil révokaz, který téměř zničil zbytky zdejších vinic, a Lísek byl v roce 1866 zbořen.

Proč je na pečeti vinařů sv. Václav?

Jan Pešťák

Kníže Bořivoj s manželkou Ludmilou se zasloužili o první výsadby vinic v Čechách v okolí Mělníka. První vinice prý byla mezi obcemi Nedomice a Dřísy. Na ní se učil jejich vnuk, pozdější sv. Václav, pěstovat révu a v tamním lisu ho zasvěcovali do tajů výroby vína. Sv. Václav byl českými vinaři uctíván jako „Supremus magister vinearum“ (nejvyšší perkmistr vinic).

Začátek rozmachu a nejvyšší “vinař” – 14. století

Jan Pešťák

Karel IV. dal  přivézt révu z Rakouska a Burgundska a nechal jí osázet pražské okolí a oblast kolem Karlštejna. Jeho záměrem bylo podpořit viniční podnikání ve velkém rozsahu. Za tímto účelem vydal císař v roce 1358 dvě nařízení – první dne 16. února platné pro Prahu –  a druhé dne 12. května platné pro královská města, obě  prosazovala zakládání vinic v okruhu tří mil kolem měst. Každý majitel těchto pozemků musel do 14 dnů od vydání nařízení začít zakládat vinice, nebo (pokud tak nechtěl nebo nemohl učinit) mohl jejich pozemky disponovat perkmistr (úředník zřízený k dohledu nad vinicemi). Ten byl oprávněn půdu propůjčit tomu, kdo se k obdělávání vinic přihlásil. Zakladatelé vinic byli prvních 12 let osvobozeni od nájmu a teprve od 13. roku měli platit desátek a královské komoře roční plat, tzv. perkrecht. Vedle této počáteční výhody se vinařům dostalo i trvalé výsady v podobě osvobození na věčné časy od ungeltu (placení cla, pokud by prodávali na městském trhu), zemské berně (daně) a jiných povinností. 

Proč je po Alfredu Nobelovi pojmenovaná Nobelova cena?

Jan Pešťák

Když v roce 1888 zemřel Nobelův bratr Ludvig, mnoho novin omylem vydalo nekrolog Alfreda, ve kterých byl označován jako „obchodník se smrtí“. Ten byl zhrozen, že by se měl tímto způsobem po své skutečné smrti zapsat do historie, a tak se ve své závěti rozhodl darovat většinu svého obrovského jmění do fondu, z něhož bude každoročně udělována cena za významné vědecké objevy, literární tvorbu a zásluhy o mír ve světě. Finanční ocenění k ceně je vypláceno z úroků z uložených peněz. Poprvé byla Nobelova cena udělena v roce 1901, od roku 1968 se uděluje i v oboru ekonomie. Dnes je Nobelova cena považována za nejvyšší ocenění, kterého může umělec, vědec nebo státník dosáhnout.

Vyobrazení - Nobel 1880

Významné osobnosti spjaté s dynamitkou

Jan Pešťák

Alfred Nobel (1833-1896)

Narodil se ve Stockholmu ve Švédsku do rodiny průmyslníka, ale velkou část mládí prožil také v Rusku, kde jeho otec podnikal ve zbrojním průmyslu. Dlouhá léta rovněž strávil na studijních cestách po USA. Měl tři bratry, ale nejmladší z nich, Emil, zahynul při explozi v rodinné továrně. Tehdy se Alfred rozhodl učinit výrobu bezpečnější. V roce 1867 si nechal patentovat výrobu dynamitu, který vznikl smícháním tekutého nitroglycerínu s křemelinou. Podílel se na výstavbě 90 továren na výrobu dynamitu ve 20 státech, vlastnil 355 patentů a získal díky svému podnikání obrovský majetek.

Alfred Nobel

Raimund Ballabene (1850-1933)

Na doporučení prof. Gintla vstoupil tento mladý chemik v roce 1871 do služeb Nobelova koncernu, a sice jako laborant v Zámcích. Velmi rychle začal zastávat zodpovědnější pozice po celé Evropě, stal se ředitelem závodu v Prešpurku (Bratislavě). Do Zámků se vrátil v roce 1906, kde až do své smrti v roce 1933 obýval tovární vilu.

Isidor Trauzl (1840-1929)

Do dynamitky v Zámcích se poprvé dostal z pozice setníka rakouské armády, který měl dohlédnout na bezproblémovou výrobu vojensky významného dynamitu. Pomohl se zásadním zlepšením bezpečnostních postupů po tragických výbuších z přelomu let 1870/1871. Jeho schopnosti rozeznalo i vedení firmy, které ho zaměstnalo a Trauzl stoupal ve firemní hierarchii až na místo ředitele všech továren v Rakousko-Uhersku.

Wilhelm Gintl (1843-1908)

Profesor chemie na Německé vysoké škole technické v Praze, který byl pověřen státním dohledem nad továrnou. Ve všech úředních řízeních spjatých s dynamitkou dodával odborné posudky, zároveň měl vřelé vztahy s firmou Alfred Nobel & Co. i s Augustem Schramem.

Továrna v Lísku

Šrámovka – efektivní využití odpadů z dynamitky

Jan Pešťák

Za pozornost stojí také příběh již zmíněného Augusta Schrama, který se podílel na zakládání dynamitky. Dostal nápad, jak zužitkovat přebytečné kyseliny, vzniklé při výrobě dynamitu, které se do té doby odváděly do Vltavy. Rozhodl se o pár set metrů jižněji postavit chemickou továrnu, kde se tyto kyseliny využívaly pro výrobu umělých hnojiv, především superfosfátu. S výrobou pravděpodobně započal již v roce 1871, i když oficiální povolení získal až v roce 1874. Z jeho podnikání vznikla firma A. Schram, která zůstala pod majetkovou kontrolou rodiny Schramů až do roku 1945. Kromě zdejšího závodu firma založila také továrnu v Poštorné u Břeclavi (dnešní Fosfa) a v Lovosicích (dnešní Lovochemie).

August Schram
Továrna v Lísku
Strakova akademie

Nepřipomíná vám ústřední budova PNB jiné známé stavby v Praze?

admin

Výstavba administrativní budovy, kostela Sv. Václava i vil pro lékaře a úředníky byla svěřena významnému architektu Václavu Roštlapilovi (1856-1930). Bohnickým stavbám předcházely v autorově tvorbě Strakova akademie (1896), dnešní sídlo vlády ČR, a Akademie výtvarných umění na Letné (1903).

 Právě tyto stavby se staly předlohou pro podobu ústřední budovy z roku 1909, v níž Roštlapil smísil neobaroko s prvky secese. Na mozaice štítu je vyobrazena žena, která ukazuje nemocnému cestu do chráněného prostředí ústavu. V administrativní budově od počátku sídlí vedení nemocnice, kanceláře administrativně technického úseku a ústavní lékárna.

Pro pozdější Roštlapilovu tvorbu je příznačná střídmost a čistota stylu. Právě z tohoto období pochází ústavní kostel sv. Václava (1916). Divadlo z roku 1926 bylo dlouho připisováno stejnému autorovi, dnes se ale uvažuje spíše o architektu Josefu Dvořákovi. O těchto i dalších stavbách se dozvíte více na panelu č. 6, který stojí blízko kostela sv. Václava.

Areál 1925

Proč je mezi vznikem některých budov skoro dvacetiletý rozdíl?

admin

V roce 1905 stavební kancelář pod vedením ing. Václava  Hellera a arch. Václava Roštlapila zahájila výstavbu komplexu budov, jemuž dala secesní ráz. Areál byl otevřen v roce 1909, další stavební práce přerušila první světová válka, některé pavilony byly využity jako lazarety.  Za války byl dokončen pouze kostel sv. Václava.  Další budovy byly dokončeny v roce 1924, divadlo až v roce 1932.

Pohled k prvním domkům v obci, 1924

Ústav také zajišťoval ubytování pro personál – poblíž administrativní budovy se nacházely vily ředitele,  správce i lékařů. Další obytné domy byly postaveny mezi léčebnou a Čimickým hájem, ty v současnosti slouží  zaměstnancům a klientům jako alternativní bydlení.

Objekt je zasazen do rozsáhlého parku ve francouzském a anglickému stylu. Ke každému pavilonu byla navržena vlastní zahrada.

Při stavbě pavilonů a při budování krytů v rámci příprav na druhou světovou válku byly objeveny předměty z pravěku.

Celý areál je chráněnou kulturní památkou.

Tatínek s koňmi

Od kdy zde Psychiatrická nemocnice stojí a proč vznikla právě v Bohnicích?

admin

Vlivem nových společensko-ekonomických nároků na jedince a prudkým nárůstem populace  v druhé polovině 19. století výrazně vzrostl počet lidí s duševními potížemi. Kapacita jediného ústavu pro choromyslné v Praze V Kateřinkách (dnešní Psychiatrická klinika na Karlově) a mimopražských ústavů nestačila, a proto se zemský výbor království českého v roce 1903 rozhodl o založení nového zařízení tohoto typu.

Při výběru pozemků zvítězil velkostatek o 303 hektarech nacházející se v Bohnicích, jež tehdy byly vesnicí s velmi omezenou infrastrukturou. Výbor ho odkoupil od Karla Matouše za 730 000 K, což za tak rozlehlý pozemek v porovnání s ostatními nabídkami představovalo výhodnou koupi. Asi 64 ha z této plochy bylo určeno pro stavby, zbylou část tvořila zemědělská půda. Důležitým kritériem volby byla soběstačnost areálu.  Tomu ústav dostál skvěle: měl svou vlastní vodárnou, elektrárnou, kanalizaci,  ornou půdu, lesy, vinici Lísek,  i vlastní  služby – pekárnu, vinárnu, prádelnu, kuchyň, kostel i hřbitov stal se tak autonomním komplexem.

Výhodou byla rovněž odlehlost místa a příroda skýtající potřebný klid. Na přípravných stavebních pracích se podíleli  pacienti z Kateřinek a trestanci z pražské věznice.

 V roce 1909 zahájil ústav činnost pod vedením ředitele MUDr. Jana Hraše.