Stezka Bohnice Čimice Trója
Barokních statků bylo na návsi více, do dnešních dob se nejlépe zachoval statek Vraných (Antonín Vraný byl kolem roku 1840 rychtářem, Karel Vraný od r. 1900 starostou). Dnes se tu můžete zapojit do aktivit nabízených spolkem Bohnice žijí.
Páni učitelé Tomáš Linhardt a Tomáš Bolard dosáhli ve svém oboru takového věhlasu, že do školní budovy (dnes Kolpingův dům) chodily děti i ze Suchdola, Sedlce, Baby, Předního i Zadního Ovence (dnešní Troja), od roku 1868 i z Čimic. V letech 1882–4 se tu ve třech třídách učilo 163 žáků. Z nového sídliště se taky cestovalo – na směny do nové školy v Čimicích.
Anglický rod Osbornů se stal po roce 1820 nejvýznamnějším vlastníkem pozemků v Bohnicích, členové rodu sídlili v bohnickém zámečku, v tzv. horním dvoru. Velkou měrou přispěli k rozvoji obce a jejich domy se staly prvním sídlem nově budované léčebny.
Hradiště Zámka se nachází na výrazné skále přímo nad vyústěním Zámeckého údolí a postupně ho obývali lidé několika historických etap. Přímo pod hradištěm se dnes už v lese ztrácí areál nejstarší dynamitky na světě, kterou tu postavil sám Alfred Nobel.
Která kapela hrála v Bohnicích jako první asi nezjistíme, v letech 1860 – 1890 tu hrála kapela s označením „australská”.
Od roku 1905 hrávala v hostinci u Urválků smyčcová kapela, vedená panem Františkem Sládkem z dynamitky.
S postavením Zemského ústavu v Bohnicích vznikla dechová hudba ústavních zaměstnanců, vedená kapelníkem Františkem Koďouskem, ústavním zaměstnancem. Pro ústavní potřeby byl kapelníkem této hudby vrchní opatrovník Antonín Linhart. Syn kapelníka Františka Koďouska – Josef – byl významným violistou, hudebním pedagogem, komorním hráčem a dlouholetým členem Vlachova kvarteta.
Po druhé světové válce sestavil kapelu dechových nástrojů hráč na křídlovku, rodák z Podhoří, Antonín Melíšek (1900-1971).
Po druhé světové válce vznikla i jazzová kapela, jejímž dirigentem byl bohnický rodák Jaroslav Zvonař. Bohužel ale v obci nebyl žádný prostor, kde by se mohly pořádat taneční zábavy, a tak kapela hrála v jiných částech Prahy. V obci působilo i několik učitelů hudby.
Bohnická autentika je nejstarší ze čtyř známých autentik vydaných pražským biskupem Danielem I. (episkopát 1148-1167), rádcem a diplomatem českého krále Vladislava (1140-1172). Zakladatelem a stavebníkem bohnického kostela byl podle ní Gervasius (1156-1178), vyšehradský probošt a králův kancléř.
Biskup Daniel v latinsky psané listině potvrzuje pravost vyjmenovaných ostatků svatých, které vlastní rukou vložil do schrány k uložení pod oltářní kámen kostela. Na konci formuláře listiny se nachází závěrečná modlitba vydavatele písemnosti, tj. biskupa Daniela I., dále modlitba krále Vladislava a jeho manželky královny Judity a nakonec modlitba zakladatele kostela, vyšehradského probošta Gervasia
Z dosavadního stavu vědění nelze soudit na přítomnost krále a královny při obřadu vkládání ostatků do oltáře. Jejich modlitby byly zřejmě připojeny, aby královským majestátem umocnily zázračnou sílu ostatků křesťanských mučedníků vložených do oltáře kostela sv. Petra a zvýšily prestiž zakladatele kostela, králi blízkého, kancléře Gervasia. Současně však není možné jejich přítomnost ani vyloučit, neboť s odstupem více než osmi století lze jen obtížně rozumět duchovnímu poselství ukrytému v deseti řádcích bohnické autentiky.
Významnou událostí (nejen) pro bohnické vinařství byl ve 20. letech 19. století příchod rodiny Osbornů. Ti zde koupili dva velké dvory, postavili i nový vinný lis, zvaný Lísek, neboť velký lis byl v Troji. V roce 1854 ale úpadek pražského vinařství urychlil révokaz, který téměř zničil zbytky zdejších vinic, a Lísek byl v roce 1866 zbořen.
Kníže Bořivoj s manželkou Ludmilou se zasloužili o první výsadby vinic v Čechách v okolí Mělníka. První vinice prý byla mezi obcemi Nedomice a Dřísy. Na ní se učil jejich vnuk, pozdější sv. Václav, pěstovat révu a v tamním lisu ho zasvěcovali do tajů výroby vína. Sv. Václav byl českými vinaři uctíván jako „Supremus magister vinearum“ (nejvyšší perkmistr vinic).
Karel IV. dal přivézt révu z Rakouska a Burgundska a nechal jí osázet pražské okolí a oblast kolem Karlštejna. Jeho záměrem bylo podpořit viniční podnikání ve velkém rozsahu. Za tímto účelem vydal císař v roce 1358 dvě nařízení – první dne 16. února platné pro Prahu – a druhé dne 12. května platné pro královská města, obě prosazovala zakládání vinic v okruhu tří mil kolem měst. Každý majitel těchto pozemků musel do 14 dnů od vydání nařízení začít zakládat vinice, nebo (pokud tak nechtěl nebo nemohl učinit) mohl jejich pozemky disponovat perkmistr (úředník zřízený k dohledu nad vinicemi). Ten byl oprávněn půdu propůjčit tomu, kdo se k obdělávání vinic přihlásil. Zakladatelé vinic byli prvních 12 let osvobozeni od nájmu a teprve od 13. roku měli platit desátek a královské komoře roční plat, tzv. perkrecht. Vedle této počáteční výhody se vinařům dostalo i trvalé výsady v podobě osvobození na věčné časy od ungeltu (placení cla, pokud by prodávali na městském trhu), zemské berně (daně) a jiných povinností.
Když v roce 1888 zemřel Nobelův bratr Ludvig, mnoho novin omylem vydalo nekrolog Alfreda, ve kterých byl označován jako „obchodník se smrtí“. Ten byl zhrozen, že by se měl tímto způsobem po své skutečné smrti zapsat do historie, a tak se ve své závěti rozhodl darovat většinu svého obrovského jmění do fondu, z něhož bude každoročně udělována cena za významné vědecké objevy, literární tvorbu a zásluhy o mír ve světě. Finanční ocenění k ceně je vypláceno z úroků z uložených peněz. Poprvé byla Nobelova cena udělena v roce 1901, od roku 1968 se uděluje i v oboru ekonomie. Dnes je Nobelova cena považována za nejvyšší ocenění, kterého může umělec, vědec nebo státník dosáhnout.
Narodil se ve Stockholmu ve Švédsku do rodiny průmyslníka, ale velkou část mládí prožil také v Rusku, kde jeho otec podnikal ve zbrojním průmyslu. Dlouhá léta rovněž strávil na studijních cestách po USA. Měl tři bratry, ale nejmladší z nich, Emil, zahynul při explozi v rodinné továrně. Tehdy se Alfred rozhodl učinit výrobu bezpečnější. V roce 1867 si nechal patentovat výrobu dynamitu, který vznikl smícháním tekutého nitroglycerínu s křemelinou. Podílel se na výstavbě 90 továren na výrobu dynamitu ve 20 státech, vlastnil 355 patentů a získal díky svému podnikání obrovský majetek.
Na doporučení prof. Gintla vstoupil tento mladý chemik v roce 1871 do služeb Nobelova koncernu, a sice jako laborant v Zámcích. Velmi rychle začal zastávat zodpovědnější pozice po celé Evropě, stal se ředitelem závodu v Prešpurku (Bratislavě). Do Zámků se vrátil v roce 1906, kde až do své smrti v roce 1933 obýval tovární vilu.
Do dynamitky v Zámcích se poprvé dostal z pozice setníka rakouské armády, který měl dohlédnout na bezproblémovou výrobu vojensky významného dynamitu. Pomohl se zásadním zlepšením bezpečnostních postupů po tragických výbuších z přelomu let 1870/1871. Jeho schopnosti rozeznalo i vedení firmy, které ho zaměstnalo a Trauzl stoupal ve firemní hierarchii až na místo ředitele všech továren v Rakousko-Uhersku.
Profesor chemie na Německé vysoké škole technické v Praze, který byl pověřen státním dohledem nad továrnou. Ve všech úředních řízeních spjatých s dynamitkou dodával odborné posudky, zároveň měl vřelé vztahy s firmou Alfred Nobel & Co. i s Augustem Schramem.
Za pozornost stojí také příběh již zmíněného Augusta Schrama, který se podílel na zakládání dynamitky. Dostal nápad, jak zužitkovat přebytečné kyseliny, vzniklé při výrobě dynamitu, které se do té doby odváděly do Vltavy. Rozhodl se o pár set metrů jižněji postavit chemickou továrnu, kde se tyto kyseliny využívaly pro výrobu umělých hnojiv, především superfosfátu. S výrobou pravděpodobně započal již v roce 1871, i když oficiální povolení získal až v roce 1874. Z jeho podnikání vznikla firma A. Schram, která zůstala pod majetkovou kontrolou rodiny Schramů až do roku 1945. Kromě zdejšího závodu firma založila také továrnu v Poštorné u Břeclavi (dnešní Fosfa) a v Lovosicích (dnešní Lovochemie).
Výstavba administrativní budovy, kostela Sv. Václava i vil pro lékaře a úředníky byla svěřena významnému architektu Václavu Roštlapilovi (1856-1930). Bohnickým stavbám předcházely v autorově tvorbě Strakova akademie (1896), dnešní sídlo vlády ČR, a Akademie výtvarných umění na Letné (1903).
Právě tyto stavby se staly předlohou pro podobu ústřední budovy z roku 1909, v níž Roštlapil smísil neobaroko s prvky secese. Na mozaice štítu je vyobrazena žena, která ukazuje nemocnému cestu do chráněného prostředí ústavu. V administrativní budově od počátku sídlí vedení nemocnice, kanceláře administrativně technického úseku a ústavní lékárna.
Pro pozdější Roštlapilovu tvorbu je příznačná střídmost a čistota stylu. Právě z tohoto období pochází ústavní kostel sv. Václava (1916). Divadlo z roku 1926 bylo dlouho připisováno stejnému autorovi, dnes se ale uvažuje spíše o architektu Josefu Dvořákovi. O těchto i dalších stavbách se dozvíte více na panelu č. 6, který stojí blízko kostela sv. Václava.
V roce 1905 stavební kancelář pod vedením ing. Václava Hellera a arch. Václava Roštlapila zahájila výstavbu komplexu budov, jemuž dala secesní ráz. Areál byl otevřen v roce 1909, další stavební práce přerušila první světová válka, některé pavilony byly využity jako lazarety. Za války byl dokončen pouze kostel sv. Václava. Další budovy byly dokončeny v roce 1924, divadlo až v roce 1932.
Ústav také zajišťoval ubytování pro personál – poblíž administrativní budovy se nacházely vily ředitele, správce i lékařů. Další obytné domy byly postaveny mezi léčebnou a Čimickým hájem, ty v současnosti slouží zaměstnancům a klientům jako alternativní bydlení.
Objekt je zasazen do rozsáhlého parku ve francouzském a anglickému stylu. Ke každému pavilonu byla navržena vlastní zahrada.
Při stavbě pavilonů a při budování krytů v rámci příprav na druhou světovou válku byly objeveny předměty z pravěku.
Celý areál je chráněnou kulturní památkou.
Vlivem nových společensko-ekonomických nároků na jedince a prudkým nárůstem populace v druhé polovině 19. století výrazně vzrostl počet lidí s duševními potížemi. Kapacita jediného ústavu pro choromyslné v Praze V Kateřinkách (dnešní Psychiatrická klinika na Karlově) a mimopražských ústavů nestačila, a proto se zemský výbor království českého v roce 1903 rozhodl o založení nového zařízení tohoto typu.
Při výběru pozemků zvítězil velkostatek o 303 hektarech nacházející se v Bohnicích, jež tehdy byly vesnicí s velmi omezenou infrastrukturou. Výbor ho odkoupil od Karla Matouše za 730 000 K, což za tak rozlehlý pozemek v porovnání s ostatními nabídkami představovalo výhodnou koupi. Asi 64 ha z této plochy bylo určeno pro stavby, zbylou část tvořila zemědělská půda. Důležitým kritériem volby byla soběstačnost areálu. Tomu ústav dostál skvěle: měl svou vlastní vodárnou, elektrárnou, kanalizaci, ornou půdu, lesy, vinici Lísek, i vlastní služby – pekárnu, vinárnu, prádelnu, kuchyň, kostel i hřbitov stal se tak autonomním komplexem.
Výhodou byla rovněž odlehlost místa a příroda skýtající potřebný klid. Na přípravných stavebních pracích se podíleli pacienti z Kateřinek a trestanci z pražské věznice.
V roce 1909 zahájil ústav činnost pod vedením ředitele MUDr. Jana Hraše.