Stezka Bohnice Čimice Trója
Páni učitelé Tomáš Linhardt a Tomáš Bolard dosáhli ve svém oboru takového věhlasu, že do školní budovy (dnes Kolpingův dům) chodily děti i ze Suchdola, Sedlce, Baby, Předního i Zadního Ovence (dnešní Troja), od roku 1868 i z Čimic. V letech 1882–4 se tu ve třech třídách učilo 163 žáků. Z nového sídliště se taky cestovalo – na směny do nové školy v Čimicích.
Kolem roku 1900 to tu opravdu žilo – ochotníci, hasiči, kuželkáři, házenkáři, pingpongáři, fotbalisti, sokolové a mnozí další se scházeli v Lidovém domě nebo v Sokolovně. Najdete je?
Své místo si v Bohnicích našli i příznivci rybářského spolku, kuželkáři, kulečníkáři či myslivci. Úspěšní byli místní házenkáři. Jejich oddíl byl založen v roce 1930 a za jeho rozvoj lze vděčit panu Vévodovi a pak jeho synovi. O ochotnících a hudebnících se dozvíte na panelu č. 15.
měla podporovat vznik a provoz menšinových českojazyčných škol v národnostně smíšených oblastech Rakouska-Uherska, zejména v českém pohraničí. Opírala se o silnou podporu ze strany českých politiků, novinářů i široké veřejnosti. Prostředky získávala především dobrovolnými sbírkami a benefičními akcemi (např. plesy), které organizovaly místní odbory v česky mluvících oblastech. Zpočátku se zaměřila na školy základní (obecné) a mateřské (opatrovny), později rozšířila svou působnost i na gymnázia a odborné školství. V roce 1919 převzal většinu základních škol stát, Matice ale pokračovala během celé první republiky ve zřizování internátů, mateřských a odborných škol v pohraničí. Roku 1930 uspořádala velkolepé oslavy 50. výročí. Po Mnichovské dohodě ztratila většinu provozovaných škol i dalších nemovitostí. Definitivně zanikla po roce 1948.
vznikl na českém území v roce 1868 s cílem rozvíjet zdravotnické školství, pomáhat při epidemiích cholery či povodních, zahrnoval i charitativní aktivity-pomáhal sirotkům či vdovám. Před válkou se stal pomocnou zdravotnickou službou armády. V roce 1919 vznikla nová organizace Československého červeného kříže, o jehož vznik se zasloužila Alice Masaryková, která ho také až do roku 1938 řídila.
byly zakládány na konci 19. století v mnohých evropských zemích a měly upevňovat bojového ducha mezi obyvatelstvem. Posláním spolků bylo sdružování mužů po návratu z vojenské služby, kromě domobrany, udržování vojenského ducha, podporování vdov po zemřelých členech spolku a v neposlední řadě to byla výchova členů v duchu loajality vůči monarchii. V roce 1886 byl založen Ústřední výbor vysloužilců vojenských pro Čechy a Moravu. Jednou z prvních aktivit bylo vybudování pomníčků pro oběti napoleonských válek.
jsou oslavou ukončení žní, podobné je vinobraní či dočesná (po sklizni chmele). Příkladem obyčejů je předání posledního uvázaného snopu obilí hospodáři, který si ho ponechal do příští sklizně. Typická byla i společná cesta z pole, při které měli lidé na hlavách věnce s květy a klasy, stejně byly ozdobeny i jejich nástroje. Dožínkový věnec se nechával v domě až do jarní setby. V polovině 19. století byly dožínky slaveny prakticky na celém českém území, počátkem 20. století zahrnovaly průvody selské jízdy a tančení české besedy. Z původní tradičně zemědělské oslavy se v průběhu 20. století stala společenská akce volně spojená s ukončením sklizně.
byly sokolské maškarní plesy pořádané v určitém rázu podle předem vyhlášeného tématu. Naplňovaly tedy maximálně přání Jindřicha Fügnera, aby „členové Sokola i mimo cvičiště se scházeli, blíže se poznali a takto přátelským svazkem k sobě přilnuli“. Aby se sokolské plesy odlišily od jiných tolik oblíbených „tancovaček”, našel Miroslav Tyrš v Jungmanově slovníku již zapomenuté slovo „šibřinky”. Význam slova – frašky, šašky, žerty – byl naplněn již na prvních šibřinkách v roce 1865, a velmi rychle je převzaly i ostatní sokolské župy. Na plesech se mluvilo jen česky, česky byly tištěny i plakáty, pozvánky a jídelní lístky, taneční pořádky obsahovaly i vlastenecké verše českých básníků, což ještě více podporovalo národní uvědomění. Šibřinky také měly vždy jedno téma, jímž se řídilo nejen oblečení návštěvníků, ale i motivy pozvánek, výzdoby nebo speciálně vyráběných kulis. Jejich autory bývali vynikající výtvarníci své doby. Dnes už šibřinky sice nemají tehdejší apel boje za českou věc, význam pro budování místní komunity jim ale zůstal.
Kromě divadelních představení pořádali ochotníci taneční zábavy, pouťové, posvícenské, mikulášské, zástěrkové karnevaly, šibřinky, maškarní plesy, silvestrovské večery, vinobraní, máje, a v hostinci u Hosrů se musel každoročně slavit konec masopustu s pověstným Bakusem. Každou sobotu a neděli bývalo v Bohnicích zásluhou těchto spolků veselo a za zábavou sem z okolních vesnic a osad chodilo mnoho mladých i starších občanů.
byla založena roku 1897 bohnickými dělníky, první působiště měla v tehdejší hospodě na náměstí, U Šebků (později u Růžičků) , časem se „Svornost” přesunula do dolejší hospody u Dědků. Po skončení první světové války se přejmenovala na „Dělnické divadlo v Bohnicích“. V roce 1930 v době velké perzekuce KSČ byl spolek nucen změnit svůj název na „Spolek divadelních a ochotníků v Bohnicích“.
Spolek měl až přes sto činných členů. V roce 1926, po postavení družstevního Dělnického domu, působil spolek na nově vybudovaném velkém a moderně vybaveném jevišti. Pravidelně hrával od října až do konce dubna každých čtrnáct dní divadelní představení. Jedním z režisérů byl v letech 1919-1959 Bedřich Vitouš. Ochotnické aktivity utichly v roce 1959.
Divadelní odbor při soc. dem. straně v Dělnické tělocvičné jednotě. Své působiště měl v restauraci V Zátiší u pana Riegla
Divadelní odbor tělocvičné jednoty Sokol v Bohnicích měl sídlo v Bohnické sokolovně.
vznikl v restauraci u Růžičků po odchodu spolku Svornost.
byl přidruženou složkou při čsl. straně nár. socialistické tak zvaného odborového sdružení zemských zaměstnanců.
Sdružoval ochotníky z celých Bohnic. Tento soubor hrával v ústavním divadle pro pacienty i občany Bohnic. V roce 1944 mu německé úřady zakázaly činnost, v roce 1946 si zaměstnanci založili ochotnický spolek znovu. Rok 1951, kdy velkou část léčebny zabralo vojsko a z divadla se stala administrativní budova, byl koncem zdejšího souboru. Po návratu objektu léčebně už ochotníci nehráli.
Změna politických poměrů v roce 1948 a zákaz spolkové a kulturní činnosti způsobily, že aktivní zůstala jen asi desetina spolků z prvorepublikových počtů. Všechny spolky musely být začleněny pod Národní frontu, jejich programy podléhaly schvalování centrálních organizací a prvotním úkolem byla politická činnost budování socialismu. To zapříčinilo zánik všech ochotnických spolků v Bohnicích. Podle nových pravidel mohly ochotnické spolky působit jen v rámci závodních továrních výborů a osvětových besed. Tyto instituce neměly však pro množství své práce čas a porozumění pro práci ochotníků, a ti odcházeli od divadla do soukromého života. Mládež ztratila místo svého společenského působení a zábavy.
po dlouhá léta poskytoval zdravotnickou a samaritánskou pomoc starým a chorým občanům.
(1925-1943) spolek byl součástí celostátního programu sociální péče o nejchudší a sociálně znevýhodněné děti – často nemanželské či opuštěné. V Hostinci u Hosrů měla své společenské místnosti také Ústřední matice školská, a Spolek vojenských vysloužilců, lidově zvaných „veteráni“. Sportovním spolkům a hasičům je věnován panel č. 22.
Na přelomu 19. a 20. století doslova zachvátila střední Evropu a české země, především pak jejich česky mluvící obyvatele, obliba tamburašské hudby. Jedná se o hudbu pocházející ze slovanských oblastí bývalé Jugoslávie, charakteristický zvuk spočívá v souhře mnoha drnkacích loutnových nástrojů. Vlna obliby má i důvod v pocitu slovanské vzájemnosti, ještě posílené zážitky vojáků z balkánských bojišť 1. světové války. Někteří bohničtí si tedy asi přivezli bisernici či kontrašici (dnes bychom je označili za malé kytarky), brač, kontrabrač, tamburici, bugárii nebo dokonce berde (měla nejhlubší tón a velikost dnešního kontrabasu)… a podnítili tak vznik dokonce i dvou dalších spolků – I. klub mandolinistů v Bohnicích (působil v letech 1921-1939) a Sbor tamburašů zemských zaměstnanců v Praze Bohnicích (1922-1937).
Která kapela hrála v Bohnicích jako první asi nezjistíme, v letech 1860 – 1890 tu hrála kapela s označením „australská”.
Od roku 1905 hrávala v hostinci u Urválků smyčcová kapela, vedená panem Františkem Sládkem z dynamitky.
S postavením Zemského ústavu v Bohnicích vznikla dechová hudba ústavních zaměstnanců, vedená kapelníkem Františkem Koďouskem, ústavním zaměstnancem. Pro ústavní potřeby byl kapelníkem této hudby vrchní opatrovník Antonín Linhart. Syn kapelníka Františka Koďouska – Josef – byl významným violistou, hudebním pedagogem, komorním hráčem a dlouholetým členem Vlachova kvarteta.
Po druhé světové válce sestavil kapelu dechových nástrojů hráč na křídlovku, rodák z Podhoří, Antonín Melíšek (1900-1971).
Po druhé světové válce vznikla i jazzová kapela, jejímž dirigentem byl bohnický rodák Jaroslav Zvonař. Bohužel ale v obci nebyl žádný prostor, kde by se mohly pořádat taneční zábavy, a tak kapela hrála v jiných částech Prahy. V obci působilo i několik učitelů hudby.
Sokol v Čimicích se zformoval v roce 1936 a svou činnost zahájil v hostinci u Pospíšilů, kde byla stálá tělocvičná místnost. Sokolové navázali na starší chaberskou i bohnickou jednotu, ve které původně cvičili, protože s narůstajícím počtem obyvatel Čimic již původní kapacity nestačily. Sokol se hned zapojil do společenského a kulturního života obce,ve spolupráci s místními hasiči organizoval loutkové i ochotnické divadlo, společenské, taneční zábavy a koncerty. Již v roce 1937 byl získán pozemek a začala příprava výstavby vlastní sokolovny.
Velký požár postihl obec v r. 1890 a pomáhala ho hasit i bohnická a chaberská jednotka. Později získaly Čimice vlastní hasičskou stříkačku a ustanovily i místní sdružení dobrovolných hasičů. V roce 1938 byla na hasičskou zbrojnici upravena budova čp. 13, zbořena byla v 60. letech. Na fotce je vidět věž hasičárny, která byla přestavěna ze stodoly čp. 2 v akci Z r. 1961. Ve zbrojnici se také promítalo kino a hrála hudba, v zimě i k bruslení na rybníku.
Vedení firmy se snažilo udržovat přátelské vztahy s obcí Bohnice. Pravidelně věnovalo menší finanční obnosy na dobročiné účely v obci, např. při 25. výročí založení továrny darovalo 100 zlatých místním chudým. Dělníci měli rovněž přístup k tehdy ne samozřejmým sociálním výhodám, v roce 1887 byla kupříkladu postavena závodní jídelna a osm bytů, ovšem z dlouhodobého pohledu ke zlepšování pracovních podmínek docházelo pouze pozvolna. O práci v dynamitce byl mezi obyvatelstvem poměrně zájem, najít nové pracovníky netrvalo nikdy příliš dlouho.
Sportovní aktivity a spolková činnost jsou nerozlučně spjaty s typickým prvkem obce – s hostinci. Sporty bývají z praktických důvodů po část roku provozovány v tělocvičnách. Tělocvičny bývaly v minulosti zároveň i kulturním sálem, sály byly součástí hostinců, a proto začněme povídání o sportu krátkou exkurzí po bohnických hospodách.
Až se vydáte prohlídnout ceduli do Ústavní ulice, uvidíte na mapce přesné umístění jednotlivých hostinců. A za vašimi zády budou poslední stromy, které dříve obklopovaly hřiště.
byl založen roku 1889. Spolkovou místnost měl v hostinci u Hosrů, zbrojnici v obecním domě a požární pozorovatelnu (cvičnou věž) za stodolou rodiny Vraných, později také v obecním domě.
Rok po svém založení roku 1890 čítal sbor již 60 členů. Vlastnil 18 požárnických obleků s výzbrojí, 210 zlatých na hotovosti a obec mu zakoupila také ruční stříkačku za 510 zlatých. Hned v roce svého vzniku se sbor osvědčil svým zásahem v Čimicích při požáru Horálkovy chalupy.
Obec si důležitost hasičů v obci uvědomovala a všemožně je podporovala. Sbor občas pořádal také veřejné ukázky protipožárního cvičení. Několik členů tohoto sboru se dříve účastnilo hašení Národního divadla v nedaleké Praze. Po připojení k Velké Praze v roce 1922 byli hasiči zřejmě začleněni k pražským kolegům.
Při jaké příležitosti se pánové z kuželkářského spolku „Zub” fotografovali, již nezjistíme. Pamětníci vzpomínají, že jako malí kluci chodili stavět kuželky moc rádi a vždycky si s velkou slávou odnesli domů pár drobných.
byla nejstarší sportovní organizací v Bohnicích, založena r. 1906, sídlo měla v hostinci u Urválků. Později nesla název Jednota proletářské tělovýchovy. V roce 1927 přesídlila do nově vystavěného dělnického domu, kde ve velkém sále bylo i moderní tělocvičné nářadí. O její činnost se obětavě staral nadšený tělocvikář a cvičitel Jan Ridval. Ještě za první republiky si sportovci vybudovali dřevěnou tělocvičnu v bývalé ústavní pískovně, pro děti postavili i malý bazén a místo bylo centrem nejen sportovním, ale i společenským.
byl založen roku 1910 jako Tělocvičná jednota Sokol, sídlil v hostinci u Hosrů a v roce 1930 přesídlil do nově vybudované vlastní sokolovny. Sokol měl několik různých sportovních odborů, zabýval se i rozsáhlou zábavní a kulturní činností. Měl divadelní soubor, loutkovou scénu a hudební odbor, od roku 1926 provozoval kino. Od roku 1953 přešly sportovní aktivity pod TJ Slovan Bohnice, budova sokolovny byla pořád čile využívána- venkovní cvičiště i hřiště na házenou a volejbal. Kvůli stavbě sídliště byla sokolovna v roce 1970 zbourána.
Budova sokolovny se nacházela v místech proti dnešní policejní služebně, při stavbě sídliště byla zbořena. Hřiště bylo obklopeno topoly a za vašimi zády vidíte posledních pár stromů, které ještě pamatují dnes již zašlou slávu sokolského cvičiště.
V Bohnicích nemohl chybět ani fotbal, jeden z nejmasovějších sportů v našich krajích.
Prvním klubem byl SK Praha Bohnice se sídlem u Hosrů, který „žil“ od roku 1920 až do roku 1928. (Jeho založení předcházela v roce 1919 skupina nadšených fotbalistů – učňů a studentů – kteří chodili kopat do míče na tenisové kurty do léčebny. Trvalé hřiště neměli, ale označovali se jako “DISK”.) SK Praha Bohnice – jeho čtyři oddíly – získaly nakonec zázemí v restauraci u Urválků v álejích a hřiště měli v místech, kde byla později vybudována sokolovna. Její stavba se paradoxně stala koncem fotbalového klubu.
Od roku 1921 existoval i druhý fotbalový klub – Dělnický SK, později zvaný Rudá hvězda Bohnice. Tento klub se rozešel roku 1927. Předsedou klubu byl Antonín Maňas a fotbalisté patřili pod DTJ Bohnice. Hřiště měli v místech paneláku v dnešní Cafourkově ulici.
Oba kluby zpočátku těžce sháněly vybavení, první utkání se hrála v bílých košilích, sítě do branek – což byl u klubu třetí třídy přepych – byly pořízeny později z výnosu veřejné sbírky. Návštěvnost dvou pravidelných nedělních zápasů ale byla vysoká. Vždy o poutích a posvíceních hráli oba kluby vzájemná utkání, jinak patřily do různých fotbalových svazů.
Roku 1930 se ustavil nový sportovní klub pod názvem Bohnický SK. V roce 1935 změnil název na Čechoslovan VIII se sídlem v Dělnickém domě, v roce 1941, kdy Němci zakázali Sokol, se sportovci sdružili pod název Čecho VIII. V roce 1948 byli sportovci sjednoceni do TJ Sokol Bohnice, od r. 1952 Slovan Bohnice. Kolem roku 1957 pan Levíček znovu probudil místní fotbalisty k nebývalé aktivitě. V akci “z” si oddíl do roku 1960 vybudoval zázemí u hřiště v dnešní Cafourkově ulici – zděná klubovna s šatnami a bytem byla zázemím pro dvě družstva mužů, jedny dorostence a jedno družstvo žáků. Oddílu se sportovně velmi dařilo, družstvo mužů postoupilo v roce 1961 do I.A třídy. Všechna tato infrastruktura ale v roce 1972 musela ustoupit stavbě nového sídliště.
Slovan Bohnice dostal jako náhradu za zrušenou sokolovnu starší sportoviště v pískovně. Po roce 1971 tam členové Slovanu vybudovali malou tělocvičnu, hřiště na házenou, ubytovnu a také zde sídlilo vedení Slovanu. Pingpongová herna byla vybudována kolem roku 1974. A na slíbenou stavbu nového sportovního areálu u Čimického háje se čekalo až do konce 70. let.
Své místo si v Bohnicích našli i příznivci rybářského spolku, kuželkáři, kulečníkáři či myslivci. Úspěšní byli místní házenkáři. Jejich oddíl byl založen v roce 1930 a za jeho rozvoj lze vděčit panu Vévodovi a pak jeho synovi. O ochotnících a hudebnících se dozvíte na panelu č. 15.
Nejstarší hostinec byl pod farou, říkalo se tam u Fraňků. Dům koupil roku 1896 Antonín Hoser a tak Hostinec U Hosrů známe z mnoha pohlednic. Synové Rudolf a Miloš vlastnili objekt do roku 1961. Ještě v 80. letech 20. století restaurace fungovala, dnes je objekt komerčně využíván. Dům byl opravdu v jádru vesnického dění – sídlo tu mělo mnoho spolků, hrálo tu kino, později i loutkové divadlo. Až půjdete okolo, zkuste najít neobvyklou výzdobu fasády.
V dolejších Bohnicích býval hostinec u Dědků, říkalo se tam Na zátiší. Později ho koupil Quido Urválek a chodilo se do Urválkovy zahradní restaurace. Posledním majitelem byl pan Riegl, který v objektu hospody zřídil koloniální obchod. V meziválečném období ve vedlejší vysoké budově fungoval i hotel Urválek, kde často bydleli i návštěvníci pacientů z léčebny. Provoz byl ukončen v padesátých letech, dnes jsou to soukromé domy.
Hostinec býval na návsi vedle statku Vraných v čp. 16 a nesl název u Růžičků. Kromě hospody tu byl i kupecký krám, trafika a řeznictví. V 50. letech živnosti zanikly, dnes je v objektu fitcentrum.
V blízkosti ústavních ubikací vznikla restaurace Na zastávce, i tady byl hned vedle koloniální obchod. Restaurace dodnes funguje, nyní již opět pod jménem „ Na zastávce”.
V alejích (dnes již neexistující ulice – prodloužení ul. U velké skály směrem k dnešnímu BMX hřišti) vznikla výletní restaurace u Urválků, kam se v létě chodilo na odpolední „špacír”a sobotní večery byly ve znamení kuželkářských turnajů. Dnes bychom na onom místě našli parkoviště za OC Odra.
U Kleinerů (čp.46) byl kromě hostince (s hojně využívanou kuželskářskou dráhou) zároveň také koloniální obchod. Od přelomu 60. a 70. let je zde obytný dům.
Hostinec s velkým tanečním a divadelním sálem, spolkový družstevní Dělnický dům, byl otevřen v roce 1927 a dodnes slouží jako restaurace.
Textová část: Ing. Blanka Rošická
Zdroj: Poznámky p. Vytouše k historii Bohnic, 1971, Věstník Sokolský, č. 25, 1930, Šedesát let organizované kopané v Bohnicích, 1980, TJ Slovan Praha 8- Bohnice – 1910-1990 80 let, vzpomínky pamětníků
Grafická úprava: Ing. Renáta Molová