Stezka Bohnice Čimice Trója
Díky výnosu krále Karla IV. i zde vznikaly vinice a v pozdějších dobách i viniční usedlosti.
Podíváme se, které se zachovaly až do dnešních dnů, a kde vlastně stávaly – Popelářka, Sklenářka, Tříkrálka, Vavrouška, Pazderka…
Víte, že věž secesního kostela sv. Václava v léčebně měla být za 2. sv. války zbořena, jelikož byla velmi dobrým orientačním bodem? Víte, že se v léčebně ukrývali fiktivní pacienti, ve skutečnosti odvážlivci zapojení do krytí atentátníků na říšského protektora? Odhalil tuto skutečnost příslušník SA Johan Jurek, který byl tou dobou správcem léčebny?
V Bohnicích nemohl chybět ani fotbal, jeden z nejmasovějších sportů v našich krajích.
Prvním klubem byl SK Praha Bohnice se sídlem u Hosrů, který „žil“ od roku 1920 až do roku 1928. (Jeho založení předcházela v roce 1919 skupina nadšených fotbalistů – učňů a studentů – kteří chodili kopat do míče na tenisové kurty do léčebny. Trvalé hřiště neměli, ale označovali se jako “DISK”.) SK Praha Bohnice – jeho čtyři oddíly – získaly nakonec zázemí v restauraci u Urválků v álejích a hřiště měli v místech, kde byla později vybudována sokolovna. Její stavba se paradoxně stala koncem fotbalového klubu.
Od roku 1921 existoval i druhý fotbalový klub – Dělnický SK, později zvaný Rudá hvězda Bohnice. Tento klub se rozešel roku 1927. Předsedou klubu byl Antonín Maňas a fotbalisté patřili pod DTJ Bohnice. Hřiště měli v místech paneláku v dnešní Cafourkově ulici.
Oba kluby zpočátku těžce sháněly vybavení, první utkání se hrála v bílých košilích, sítě do branek – což byl u klubu třetí třídy přepych – byly pořízeny později z výnosu veřejné sbírky. Návštěvnost dvou pravidelných nedělních zápasů ale byla vysoká. Vždy o poutích a posvíceních hráli oba kluby vzájemná utkání, jinak patřily do různých fotbalových svazů.
Roku 1930 se ustavil nový sportovní klub pod názvem Bohnický SK. V roce 1935 změnil název na Čechoslovan VIII se sídlem v Dělnickém domě, v roce 1941, kdy Němci zakázali Sokol, se sportovci sdružili pod název Čecho VIII. V roce 1948 byli sportovci sjednoceni do TJ Sokol Bohnice, od r. 1952 Slovan Bohnice. Kolem roku 1957 pan Levíček znovu probudil místní fotbalisty k nebývalé aktivitě. V akci “z” si oddíl do roku 1960 vybudoval zázemí u hřiště v dnešní Cafourkově ulici – zděná klubovna s šatnami a bytem byla zázemím pro dvě družstva mužů, jedny dorostence a jedno družstvo žáků. Oddílu se sportovně velmi dařilo, družstvo mužů postoupilo v roce 1961 do I.A třídy. Všechna tato infrastruktura ale v roce 1972 musela ustoupit stavbě nového sídliště.
Slovan Bohnice dostal jako náhradu za zrušenou sokolovnu starší sportoviště v pískovně. Po roce 1971 tam členové Slovanu vybudovali malou tělocvičnu, hřiště na házenou, ubytovnu a také zde sídlilo vedení Slovanu. Pingpongová herna byla vybudována kolem roku 1974. A na slíbenou stavbu nového sportovního areálu u Čimického háje se čekalo až do konce 70. let.
Ke každému kostelu patří zvony, bývá jich v kostele několik. Liší se váhou (těžší zvon má hlubší hlas), účelem (kdy a proč se na něj zvoní) i jménem (největší zvon má často jméno patrona kostela). Původně byly zvony jenom v klášterech a byly malé, měly proto slabší hlas. Od 10. století se rozšířily i do kostelů, potřebovaly mít silnější hlas, aby mohly svolávat věřící z větší dálky.
V době, kdy nebyly běžné hodiny a hodinky, určovalo zvonění čas, dávalo dnům řád. Zvonění zvalo k modlitbě, oznamovalo úmrtí, ale i nebezpečí a svolávalo lidi na pomoc nebo oznamovalo mimořádnou událost (návštěvu panovníka, konec války…..). Pravidelné zvonění k modlitbě, při které se poklekávalo, se opakovalo ráno, v poledne a večer. Proto se říká, že zvoní klekání. Lidé proto věděli, kdy vstávat, kdy obědvat a kdy zahnat děti za pec. A děti věděly, že do klekání musí být doma, protože když to nestihnou do posledního úderu zvonu, vezme si je polednice nebo klekánice.
Velký zvon
Menší zvon
Nejmenší zvon
Z původního souboru čtyř zvonů se dodnes dochoval pouze nejmenší a nejstarší zvon, práce zvonaře Stanislava z r. 1638. V prosinci 1916 byly 2 ze 3 zvonů kostela sv. Petra a Pavla sneseny, zabaveny byly i zvony z obou hřbitovů a trojské kaple sv. Kláry. V lednu 1917 byly spolu se zvony z Chaber, Zdib a Klecan odvezeny pro válečné účely. Poslední rozloučení s každodenním průvodcem mnoho místních oplakalo.
Po válce se lidé složili na koupi dvou nových zvonů a tak v květnu 1923 mohly být vysvěceny. Nový zvon sv. Petr a Pavel, 145 kg, Sv. Václav slavík, 97 kg,
Panna Maria poledníček 40kg 25kg těžký zvon, který zůstal během války v obci a sloužil jako poledníček, se stal umíráčkem. Zdálo se, že s novými zvony už bude dobře. Za druhé světové války byly zvony znovu odvezeny. Do zvonice kostela se dva zvony, sv. Petr a sv. Pavel,vrátily až na konci roku 1999, odlity byly mistrem Petrem Manouškem ze Zbraslavi.
vznikl na českém území v roce 1868 s cílem rozvíjet zdravotnické školství, pomáhat při epidemiích cholery či povodních, zahrnoval i charitativní aktivity-pomáhal sirotkům či vdovám. Před válkou se stal pomocnou zdravotnickou službou armády. V roce 1919 vznikla nová organizace Československého červeného kříže, o jehož vznik se zasloužila Alice Masaryková, která ho také až do roku 1938 řídila.
byly zakládány na konci 19. století v mnohých evropských zemích a měly upevňovat bojového ducha mezi obyvatelstvem. Posláním spolků bylo sdružování mužů po návratu z vojenské služby, kromě domobrany, udržování vojenského ducha, podporování vdov po zemřelých členech spolku a v neposlední řadě to byla výchova členů v duchu loajality vůči monarchii. V roce 1886 byl založen Ústřední výbor vysloužilců vojenských pro Čechy a Moravu. Jednou z prvních aktivit bylo vybudování pomníčků pro oběti napoleonských válek.
Na přelomu 19. a 20. století doslova zachvátila střední Evropu a české země, především pak jejich česky mluvící obyvatele, obliba tamburašské hudby. Jedná se o hudbu pocházející ze slovanských oblastí bývalé Jugoslávie, charakteristický zvuk spočívá v souhře mnoha drnkacích loutnových nástrojů. Vlna obliby má i důvod v pocitu slovanské vzájemnosti, ještě posílené zážitky vojáků z balkánských bojišť 1. světové války. Někteří bohničtí si tedy asi přivezli bisernici či kontrašici (dnes bychom je označili za malé kytarky), brač, kontrabrač, tamburici, bugárii nebo dokonce berde (měla nejhlubší tón a velikost dnešního kontrabasu)… a podnítili tak vznik dokonce i dvou dalších spolků – I. klub mandolinistů v Bohnicích (působil v letech 1921-1939) a Sbor tamburašů zemských zaměstnanců v Praze Bohnicích (1922-1937).
Která kapela hrála v Bohnicích jako první asi nezjistíme, v letech 1860 – 1890 tu hrála kapela s označením „australská”.
Od roku 1905 hrávala v hostinci u Urválků smyčcová kapela, vedená panem Františkem Sládkem z dynamitky.
S postavením Zemského ústavu v Bohnicích vznikla dechová hudba ústavních zaměstnanců, vedená kapelníkem Františkem Koďouskem, ústavním zaměstnancem. Pro ústavní potřeby byl kapelníkem této hudby vrchní opatrovník Antonín Linhart. Syn kapelníka Františka Koďouska – Josef – byl významným violistou, hudebním pedagogem, komorním hráčem a dlouholetým členem Vlachova kvarteta.
Po druhé světové válce sestavil kapelu dechových nástrojů hráč na křídlovku, rodák z Podhoří, Antonín Melíšek (1900-1971).
Po druhé světové válce vznikla i jazzová kapela, jejímž dirigentem byl bohnický rodák Jaroslav Zvonař. Bohužel ale v obci nebyl žádný prostor, kde by se mohly pořádat taneční zábavy, a tak kapela hrála v jiných částech Prahy. V obci působilo i několik učitelů hudby.
Čimičtí školáci museli docházet za vzděláním do vedlejších obcí. V Dolních Chabrech byla vystavěna první škola v roce 1823 a kromě Čimic ji navštěvovaly i děti z Brnek, Zdib a Veltěže. Od roku 1868 byli čimičtí žáci odškoleni do Bohnic, kde ale pro ně již brzy nebylo místo. Plánovanou výstavbu nové školy v Chabrech zhatila 1. sv. válka a přesun žáků se odkládal dvacet let. Až v roce 1935, kdy ale chaberská škola stále nestála, byly pro potřeby výuky upraveny dvě provizorní učebny v bývalé truhlářské dílně Josefa Muchy v čp. 10 v Čimicích. Po dostavbě nové chaberské školy v roce 1942 se čimická „škola“ využívala jako mateřská školka a děti docházely do Chaber až do výstavby vlastní sídlištní školy. První budova základní školy byla otevřena v březnu 1981 a druhá v září 1982. Školka v čp. 10 fungovala do r. 1960, kdy byla otevřena nová budova (dnešní Centrum pro rodinu Osmička a školka Tři údolí).
Obliba vína stoupala mezi feudály i mezi měšťany. Velká rozloha vinic vyžadovala i velké množství námezdních pracovních sil a viniční čeleď tak představovala nezanedbatelnou složku pražské chudiny. Vinaři často bydleli v chatrčích a domcích na vinicích a velmi často nebyli katolíci. Velkou ranou byla třicetiletá válka, která de facto znamenala počátek konce pražských vinic. Zchudlé měšťanstvo nemohlo udržovat drobné viničky, často zcela zpustošené po několikerém obléhání Prahy, větší pozemkoví vlastníci ztráceli o pěstování zájem, protože se nevyplácelo. Navíc pobělohorské konfiskace způsobily odchod majitelů a půda zůstala neobdělávaná. Úbytek obyvatelstva zapříčinil nedostatek pracovní síly. Od 2. poloviny 17. století se na vinicích začínají sázet okrasné plody a zelenina, vinice jsou přeměňovány v pole, místo vína se prosazuje obilí. Do počátku 18. stol. klesl počet vinic na čtvrtinu proti předbělohorskému stavu. Roku 1783 při josefínských reformách byl zrušen úřad perkmistra a jeho práci zastali C.K. úředníci.
Husitské války způsobily dočasný úpadek, vinice byly po nich vcelku rychle obnoveny, a nastal tak velký rozvoj, že dobu od pol. 15. století do začátku třicetileté války lze považovat za zlatou dobu pražského vinařství. Pražská produkce vína dosahovala 60 000 hektolitrů ročně. Rušení vinic se nepovolovalo kvůli poplatku, který z nich plynul do královské komory. Vinice se táhly po svazích Dejvic, Nebušic, nad Břevnovem, Košířemi, Smíchovem a Radlicemi k Vltavě a na jejích pravém břehu kolem Nového Města přes Nusle, Strašnice, Vinohrady a Žižkov a dále přes Libeň do Troje. Při vinicích byly zahrady, sady, chmelnice a skleníky, mezi vinohrady se jen zřídka nacházelo pole.
Za pozornost stojí také příběh již zmíněného Augusta Schrama, který se podílel na zakládání dynamitky. Dostal nápad, jak zužitkovat přebytečné kyseliny, vzniklé při výrobě dynamitu, které se do té doby odváděly do Vltavy. Rozhodl se o pár set metrů jižněji postavit chemickou továrnu, kde se tyto kyseliny využívaly pro výrobu umělých hnojiv, především superfosfátu. S výrobou pravděpodobně započal již v roce 1871, i když oficiální povolení získal až v roce 1874. Z jeho podnikání vznikla firma A. Schram, která zůstala pod majetkovou kontrolou rodiny Schramů až do roku 1945. Kromě zdejšího závodu firma založila také továrnu v Poštorné u Břeclavi (dnešní Fosfa) a v Lovosicích (dnešní Lovochemie).
Po prvních složitých letech čekal dynamitku relativně stabilní vývoj. Mimo jiné došlo ke zlepšení bezpečnosti práce a to především díky modernější konstrukci zcela nově postavených výrobních prostor. Nadále se zvětšovalo množství vyrobeného dynamitu. Z původních 150 tun v roce 1871 na 300 tun v roce 1885, vrcholu 500 tun ročně bylo dosaženo na počátku 20. století. Zámecká továrna nicméně přestala být unikátní kvůli zakládání dalších závodů na dynamit v habsburské monarchii, především daleko většího v Prešpurku (Bratislavě), otevřeného v roce 1873. Chybějící přímé napojení na železnici a nemožnost další expanze ve stísněném údolí byly nepřekonatelnými překážkami, kvůli kterým se provoz bohnické dynamitky stal ekonomicky neperspektivním. Po vzniku Československé republiky byla výroba dynamitu jako strategické suroviny umístěna do vznikající semtínské továrny u Pardubic, která získala výhradní státní monopol na výrobu výbušných látek.
Po první světové válce firma Dynamit Nobel prostor továrny nejdříve pronajala a později i prodala konstruktérovi Františku Janečkovi (zakladateli značky Jawa), který zde v roce 1923 začal plnit granáty vz. 21 pro Československou armádu. Státní zakázky však ve druhé polovině dvacátých let skončily a závod znovu hledal využití. Později se zde zhotovovali např. kancelářské potřeby pod značkou Gamma. Zbrojní výroba se sem vrátila za druhé světové války. V období státního socialismu se v továrních prostorách vyráběla mj. zábavní pyrotechnika. Naposledy se dynamitka uzavřela v roce 1994.
Období nacistické okupace představovalo pro ústav těžké období: čelil největší kapacitní krizi a do vedení byl dosazen Němec Johann Jurek, který se měl podílet na vyhlazení Lidic. Krizi vyvolalo hromadné rušení obdobných zařízení v zemi a uzavření tří tuberkulózních pavilonů v nemocnici na Bulovce. Pacienti odtud byli přemisťováni právě do Bohnic.
Od roku 1939 působil v ústavu odboj z řad opatrovníků a později jejich potomků, který lidem pronásledovaným nacisty poskytoval útočiště jako fiktivním pacientům a podporoval jejich rodiny. Z první vlny odboje byli všichni odhaleni a posláni na smrt do Osvětimi.
Věž kostela sv. Václava, jeden z nejvyšších bodů v tehdejší Praze, sloužila spojeneckým armádám jako orientační bod pro letecké útoky, a proto okupanti uvažovali o jejím zbourání.
Během květnového povstání v roce 1945 přišli o život tři zaměstnanci ústavu. Jejich jména jsou uvedena na pamětní desce v ústřední budově.
V roce 1905 stavební kancelář pod vedením ing. Václava Hellera a arch. Václava Roštlapila zahájila výstavbu komplexu budov, jemuž dala secesní ráz. Areál byl otevřen v roce 1909, další stavební práce přerušila první světová válka, některé pavilony byly využity jako lazarety. Za války byl dokončen pouze kostel sv. Václava. Další budovy byly dokončeny v roce 1924, divadlo až v roce 1932.
Ústav také zajišťoval ubytování pro personál – poblíž administrativní budovy se nacházely vily ředitele, správce i lékařů. Další obytné domy byly postaveny mezi léčebnou a Čimickým hájem, ty v současnosti slouží zaměstnancům a klientům jako alternativní bydlení.
Objekt je zasazen do rozsáhlého parku ve francouzském a anglickému stylu. Ke každému pavilonu byla navržena vlastní zahrada.
Při stavbě pavilonů a při budování krytů v rámci příprav na druhou světovou válku byly objeveny předměty z pravěku.
Celý areál je chráněnou kulturní památkou.
Impozantní secesní stavba od architekta Roštlapila začala vznikat v prosinci 1914. Hrubá stavba byla dokončena v roce 1916 a podíleli se na ní také váleční zajatci. O tři roky později se kostel dočkal svého vysvěcení. Na výzdobě kostela se podílela řada umělců: autorem hlavního oltáře a nástěnných fresek byl Jakub Obrovský, vstupní portál a výzdobu interiéru vytvořil Celda Klouček, z vnějšku nalezneme obrazy Jindřicha Hlavína z glazovaných dlaždic.
Věž zakončená měděnou bání dosahuje výšky 55 metrů a koncem 2. svět. války jí hrozilo zbourání. Nacisté se totiž obávali, že bude sloužit jako orientační bod pro spojenecké bombardéry, nakonec však od plánu ustoupili. Takové štěstí neměl interiér kostela, který byl zničen nebo převezen například do kostela sv. Vojtěcha v Libni. Od roku 1951 totiž kostel sv. Václava stejně jako část areálu ústavu obsadila armáda a později se z něj stalo skladiště. Po sametové revoluci započala obnova a kostel se dočkal nového interiéru. K opětovnému vysvěcení došlo v roce 1993.
Ke kuchyni patřilo řeznictví, pekárna a kantýna pro zaměstnance. Ústavní řezníci měli kromě bourání masa také na starost výčep lehkého piva, které se skladovalo spolu s mlékem a ledem ve sklepích. V pekárně pracovalo po skončení 1. sv. války 18 pekařů. Chléb a pečivo se každý den vozily také do ústavu v Kateřinkách a do přilehlé porodnice a nalezince. Soběstačnost ústavu v zajišťování potravin, k čemuž přispívaly také vlastní zahradnictví se statkem, nenarušila tolik tíživá situace za 2. sv. války, jako převzetí části ústavu armádou v letech 1951–1956. Kromě 19 pavilonů tehdy armáda obsadila centrální kuchyni i další zásadní provozy, ústav přišel také o statek s polnostmi. Ústavní kuchyně se musela přestěhovat do budovy divadla, vedle původní kuchyně pak vznikla nová třípatrová budova jídelny pro vojáky, nynější ubytovna.
Během 1. sv. války byl dokončen kostel sv. Václava, ostatní výstavba se zastavila. Až s příchodem nové republiky vyrostlo do roku 1924 v jihozápadní části areálu dalších 8 pavilonů, z nichž se stalo zemské sanatorium pro movitější pacienty. Ti mohli mít například vlastní zařízení pokojů a lepší stravu, k dispozici jim byly také tenisové kurty a knihovna. Sanatorium nakonec ještě doplnilo ústavní divadlo dokončené roku 1932. Celkový počet lůžek ústavu tehdy dosáhl 1 986.
