Bohnice a Troja byly odedávna s okolními osadami spojeny přívozem, v nedávné době se zvažovalo umístění zastávky metra. Teď se zdá klíčovou otázkou, kudy přesně povede severní automobilový obchvat.
Změny po roce 1989
Jak se měnila jména ústavu v průběhu let?
-
…....... zemský ústav pro choromyslné v Bohnicích (1909-1947)
-
Zemský …....... pro duševně a nervově choré v Praze VIII-Bohnicích (1947-1948)
-
Léčebna pro …........ mozkové v Praze VIII-Bohnicích (1948)
-
Státní …....... psychiatrická v Praze 8-Bohnicích (1948-1999)
-
…......... léčebna Bohnice (1999-30. 6. 2013)
-
Psychiatrická …....... Bohnice (od 1. 7. 2013)
Zobrazit řešení 1.
Královský
Zobrazit řešení 2.
ústav
Zobrazit řešení 3.
choroby
Zobrazit řešení 4.
léčebna
Zobrazit řešení 5.
Psychiatrická
Zobrazit řešení 6.
nemocnice
Vývoj obce
Stojíte na místě původního jádra obce Čimice, které na svahu severně nad rybníkem tvořilo několik statků a rolnických domků. Již od 16. století je zde kromě poplužního dvora a tvrze doložená existence dvou chalup – poddanských usedlostí. Zrušení čimického dvora a rozdělení jeho pozemků mezi čimické a chaberské osadníky v době josefínských reforem v letech 1783-1787 položilo základ vlastní obce.
Po zrušení vrchnostenské správy a zavedení obecní samosprávy v roce 1850 vytvořily jednu obec tři osady – Horní a Dolní Chabry a nejmenší Čimice. Kromě starosty byli voleni i dva místostarostové, kteří rozhodovali převážně o věcech hospodaření a majetku.
Po vzniku Československa zůstaly Čimice spojené s Chabry a patřily do okresu Praha -venkov (sousední Bohnice se v roce 1922 staly součástí Velké Prahy). Ke zrušení místního zastupitelstva došlo až v době protektorátu, jednotná obec byla přejmenována na Dolní Chabry.
Rozšíření poměrně kompaktního jádra obce nastartoval stavební boom v roce 1928, kdy se začalo s parcelací pozemků na výstavbu rodinných domů mimo rámec vlastní vsi a Čimice se za deset let rozrostly na obec o více než dvou stech popisných číslech. Prvorepubliková zástavba je lemována ulicemi k Ládví a Na Průhonu, severně od jádra obce ulicí Na Zámkách.
Nové obyvatelstvo tvořili především drobní řemeslníci a dělníci, dále zaměstnanci blízkého ústavu pro choromyslné, čemuž odpovídaly i jejich politické preference. Ve volbách do obecního zastupitelstva od roku 1923 zvítězila KSČ, i volený starosta byl členem této strany.
I když se Čimice v meziválečném období vícekrát pokusily o odštěpení od Chaber, k oddělení a připojení k Praze došlo až pokynem shora v roce 1960. S tím souvisela i následná mohutná výstavba sídliště a navazující infrastruktury podle projektu architekta Ing. Bohumila Stuchlého. Hlavní stavební práce probíhaly ve dvou etapách mezi roky 1976 až 1986. Obchodní centrum Draháň bylo zprovozněno v roce 1990. Necitlivé socialistické výstavbě bohužel padlo za oběť historické jádro obce.
Rozvoj obce
| Rok | Počet domů | Počet obyvatel |
|---|---|---|
|
1564 |
2 grunty, dvůr |
|
|
1788 |
11 |
|
|
1843 |
18 |
64 |
|
1890 |
21 |
127 |
|
1921 |
35 |
265 |
|
1930 |
119 |
811 |
|
1940 |
269 |
1692 |
|
1960 |
|
cca 1200 |
|
1985 |
2099 bytů |
6977 |
|
2001 |
781 domů a 2705 bytů |
6828 |
Škola
Čimičtí školáci museli docházet za vzděláním do vedlejších obcí. V Dolních Chabrech byla vystavěna první škola v roce 1823 a kromě Čimic ji navštěvovaly i děti z Brnek, Zdib a Veltěže. Od roku 1868 byli čimičtí žáci odškoleni do Bohnic, kde ale pro ně již brzy nebylo místo. Plánovanou výstavbu nové školy v Chabrech zhatila 1. sv. válka a přesun žáků se odkládal dvacet let. Až v roce 1935, kdy ale chaberská škola stále nestála, byly pro potřeby výuky upraveny dvě provizorní učebny v bývalé truhlářské dílně Josefa Muchy v čp. 10 v Čimicích. Po dostavbě nové chaberské školy v roce 1942 se čimická „škola“ využívala jako mateřská školka a děti docházely do Chaber až do výstavby vlastní sídlištní školy. První budova základní školy byla otevřena v březnu 1981 a druhá v září 1982. Školka v čp. 10 fungovala do r. 1960, kdy byla otevřena nová budova (dnešní Centrum pro rodinu Osmička a školka Tři údolí).
Období rozvoje – do roku 1918
Po prvních složitých letech čekal dynamitku relativně stabilní vývoj. Mimo jiné došlo ke zlepšení bezpečnosti práce a to především díky modernější konstrukci zcela nově postavených výrobních prostor. Nadále se zvětšovalo množství vyrobeného dynamitu. Z původních 150 tun v roce 1871 na 300 tun v roce 1885, vrcholu 500 tun ročně bylo dosaženo na počátku 20. století. Zámecká továrna nicméně přestala být unikátní kvůli zakládání dalších závodů na dynamit v habsburské monarchii, především daleko většího v Prešpurku (Bratislavě), otevřeného v roce 1873. Chybějící přímé napojení na železnici a nemožnost další expanze ve stísněném údolí byly nepřekonatelnými překážkami, kvůli kterým se provoz bohnické dynamitky stal ekonomicky neperspektivním. Po vzniku Československé republiky byla výroba dynamitu jako strategické suroviny umístěna do vznikající semtínské továrny u Pardubic, která získala výhradní státní monopol na výrobu výbušných látek.
Období změn
Po první světové válce firma Dynamit Nobel prostor továrny nejdříve pronajala a později i prodala konstruktérovi Františku Janečkovi (zakladateli značky Jawa), který zde v roce 1923 začal plnit granáty vz. 21 pro Československou armádu. Státní zakázky však ve druhé polovině dvacátých let skončily a závod znovu hledal využití. Později se zde zhotovovali např. kancelářské potřeby pod značkou Gamma. Zbrojní výroba se sem vrátila za druhé světové války. V období státního socialismu se v továrních prostorách vyráběla mj. zábavní pyrotechnika. Naposledy se dynamitka uzavřela v roce 1994.
Pamatujete si na “netopýra” před hlavním vchodem?
Jednalo se o autobusovou železobetonovou zastávku zastřešenou drátosklem na žlutých ocelových trubkách. Dílo připomínající netopýra s roztaženými křídly bylo postaveno v roce 1986 renomovaným architektem Vladem Miluničem (jedním z autorů Tančícího domu). Umístěním na rozhraní sídliště a ústavu měla zastávka symbolizovat prostředníka mezi těmito dvěma světy.
Když byla v roce 1993 autobusová linka odkloněna jinam, stavba ztratila svůj původní význam, chátrala, a tak byla na žádost Psychiatrické léčebny v roce 2011 demontována.
Milunič spolu s arch. Janem Línkem stojí také za podobou Domova pro seniory Nová slunečnice v Čimicích.
Víte, kdy vznikl festival Mezi ploty?
Po listopadové revoluci zažila léčebna největší rozkvět a otevřela se veřejnosti. V roce 1990 byl založen festival Babí léto se záměrem seznámit veřejnost s poskytovanými službami. Dva roky nato vznikl festival Mezi ploty, původně jako jeho divadelní odnož. Postupně se jeho náplň rozšířila o koncerty, umělecké workshopy, přednášky z oblasti psychiatrie a jiné akce. Oba festivaly mají detabuizovat psychiatrické prostředí a stírat hranice mezi lidmi s duševním onemocněním a bez něj, mezi lidmi za plotem a před ním.
Kostel jako sklad a tělocvična?
V letech 1951-1956 procházel ústav hlubokým úpadkem. V době studené války se uvažovalo o jeho přeměně na kasárna protivzdušné obrany. Od myšlenky v původním rozsahu bylo nakonec z mnoha důvodů upuštěno, zvláště kvůli přeplněnosti zařízení, jež měla pražské pacienty převzít. Přesto ze všech 36 pavilonů mohl ústav nadále využívat jen 17, zbytek zabrala vojenská správa. Navracení pavilonů trvalo až do roku 1964.
Největší škody byly napáchány na kostele, který plnil funkci tělocvičny a posléze skladu vojenského materiálu. Většina vnitřního vybavení byla zdevastována nebo rozvezena do jiných kostelů. I po opuštění prostor armádou však kostel dále sloužil jako sklad či depozitář soch. Obnovy se dočkal až v roce 1990, kdy byl předán zpět léčebně.
Kostel sv. Václava
Impozantní secesní stavba od architekta Roštlapila začala vznikat v prosinci 1914. Hrubá stavba byla dokončena v roce 1916 a podíleli se na ní také váleční zajatci. O tři roky později se kostel dočkal svého vysvěcení. Na výzdobě kostela se podílela řada umělců: autorem hlavního oltáře a nástěnných fresek byl Jakub Obrovský, vstupní portál a výzdobu interiéru vytvořil Celda Klouček, z vnějšku nalezneme obrazy Jindřicha Hlavína z glazovaných dlaždic.
Věž zakončená měděnou bání dosahuje výšky 55 metrů a koncem 2. svět. války jí hrozilo zbourání. Nacisté se totiž obávali, že bude sloužit jako orientační bod pro spojenecké bombardéry, nakonec však od plánu ustoupili. Takové štěstí neměl interiér kostela, který byl zničen nebo převezen například do kostela sv. Vojtěcha v Libni. Od roku 1951 totiž kostel sv. Václava stejně jako část areálu ústavu obsadila armáda a později se z něj stalo skladiště. Po sametové revoluci započala obnova a kostel se dočkal nového interiéru. K opětovnému vysvěcení došlo v roce 1993.
Zásobování vodou
Věžový vodojem vysoký cca 45 m, jehož autorem je V. Roštlapil, byl napojený na čerpací stanici na Tříkrálce, která od roku 1907 dodávala užitkovou vodu z Vltavy více než 2 km dlouhým potrubím. Ve vodojemu fungovaly tři nádrže, největší ve vrchní části sloužila pro užitkovou vodu, pod ní byla nádrž na teplou vodu, nejníže nádrž pro potřeby ústředních lázní. Po připojení na veřejný vodovod v roce 1972 byla vodárna odstavena, v roce 1996 prošla fasáda věže rekonstrukcí. Pitnou vodu dodávaly ústavu tři studně u administrativní budovy a jedna v Čimicích, shromažďovala se v zemním vodojemu, odkud vedlo potrubí do centrální kuchyně a divadla. U ostatních pavilonů byly k dispozici ruční pumpy.
Divadlo
Divadlo, dokončeno v roce 1932, stavitelé propojili s původními budovami sanatoria zimními zahradami. Hlediště nabízelo 240 míst, jeviště disponovalo moderním vybavením a do roku 1938 zde působil ochotnický spolek, do kterého se zapojovali zaměstnanci léčebny. Po zabrání části ústavu armádou v roce 1951 zde vznikla na čas centrální kuchyně a do budovy divadla se přestěhovalo vedení léčebny s jeho správou. Provoz divadla byl obnoven až v roce 1991 pod názvem Divadlo Za plotem a konají se v něm kromě představení také filmová promítání, koncerty a přednášky. V jedné ze zimních zahrad sídlí terapeutická kavárna V. kolona.
Pohřební dům
Pohřební dům vznikl v roce 1909 u zdi v severní části areálu. Kromě malé obřadní síně pro poslední rozloučení byla jeho součástí i pitevna s chladícími boxy pro těla zemřelých. Pohřbívalo se na nedalekém ústavním hřbitově. Patologicko-anatomické oddělení dnešní PN Bohnice ukončilo činnost v roce 2004, nyní zde sídlí společnost poskytující služby lidem s autismem.
Ústavní hospodářství
Areál dnešní socioterapeutické farmy byl hotový v roce 1911. Ke statku patřilo 140 ha polí, ústav odtud získával mléko až od 80 krav a brambory. Již po založení zde pracovali pacienti a pokračovali v tom, i když v roce 1926 přešel statek pod zemský správní výbor. Objekt spravoval od roku 1953 státní statek, léčebna ho převzala zpět počátkem 90. let. Nyní zde sídlí také útulek pro opuštěné kočky, koňské stáje se využívají i pro soukromé účely.
Povodně
V srpnu 2002 zatopila pražské metro povodeň, a to i přes uzavření tlakových staničních uzávěrů. Plně pod vodou bylo 8 stanic – Florenc B;C, Vltavská, Nádraží Holešovice, Křižíkova, Invalidovna, Palmovka, Malostranská a Staroměstská. Voda na povrchu dosáhla nadmořské výšky 190m, nejhlubší stanice Florenc B má nástupiště ve 150 m/nm. Do konce září trvalo odčerpávání vody z tunelů, zatopeny byly i dvě vlakové soupravy. Přes centrum byla dlouhodobě zavedena náhradní autobusová doprava – z Bohnic se jezdilo přímým autobusem až na stanici Pražského povstání. Opravy metra vyšly na 7 miliard korun.
V roce 2004 se hlavním přestupním uzlem mezi metrem a autobusy stala stanice Kobylisy.
Tramvaj nebo metro?
Severní pražská sídliště s velkým počtem obyvatel jsou dnes odkázána pouze na autobusy. O zavedení tramvajové dopravy se znovu uvažovalo i v polovině 60. let při projektování systému podpovrchové tramvaje. Později byla do této části Prahy navržena prodloužená trať metra C, ale v roce 1999 bylo rozhodnuto o tzv. krátké variantě mimo sídliště. Zvažovalo se také zavedení trolejbusové dopravy v celém Severním Městě a v polovině 90. let byly opět vypracovány nové projekty tramvajových tratí;
myšlenka na zavedení kolejových dopravních prostředků se prostě “tu a tam vrací”.
