Léčebnu v Bohnicích její zakladatelé od počátku zamýšleli jako nezávislé zařízení. Ústav měl nejen vlastní zdroje pitné a užitkové vody nebo teplárnu, ale také prádelnu, pekárnu, kostel i hřbitov. Patřil k němu také statek s pozemky, na kterých bylo možné hospodařit a zajistit tak dostupnost potravin a zároveň účinnou pracovní terapii. I stavba areálu byla zajištěna do jisté míry z „vlastních zdrojů“ – nad Vltavou, blízko hradiště Zámka, se lámal stavební kámen, písek se těžil v místech pozdějšího sportoviště v ulici Na pískovně a také v Čimicích, v areálu byla i cihelna.
Stavba na zelené louce
Na projekt nového pavilonového Ústavu pro choromyslné v Bohnicích proběhl konkurz v roce 1904. První cenu získal návrh Václava Hellera, na druhém místě skončil návrh Václava Roštlapila. Vedení projektu bylo svěřeno V. Hellerovi, podle návrhu V. Roštlapila vznikly kostel sv. Václava, hlavní administrativní budova a vily pro lékaře. Jako první se začala u Vltavy stavět čerpací stanice na vodu, od roku 1906 pak vzniklo prvních 6 pavilonů, tzv. kolonie pro práceschopné, a 4 domy pro zaměstnance. Do roku 1912 stálo celkem 28 léčebných pavilonů a provozní objekty, administrativní budova i areál statku.
Ústavní hospodářství
Areál dnešní socioterapeutické farmy byl hotový v roce 1911. Ke statku patřilo 140 ha polí, ústav odtud získával mléko až od 80 krav a brambory. Již po založení zde pracovali pacienti a pokračovali v tom, i když v roce 1926 přešel statek pod zemský správní výbor. Objekt spravoval od roku 1953 státní statek, léčebna ho převzala zpět počátkem 90. let. Nyní zde sídlí také útulek pro opuštěné kočky, koňské stáje se využívají i pro soukromé účely.
Pohřební dům
Pohřební dům vznikl v roce 1909 u zdi v severní části areálu. Kromě malé obřadní síně pro poslední rozloučení byla jeho součástí i pitevna s chladícími boxy pro těla zemřelých. Pohřbívalo se na nedalekém ústavním hřbitově. Patologicko-anatomické oddělení dnešní PN Bohnice ukončilo činnost v roce 2004, nyní zde sídlí společnost poskytující služby lidem s autismem.
Druhá vlna výstavby
Během 1. sv. války byl dokončen kostel sv. Václava, ostatní výstavba se zastavila. Až s příchodem nové republiky vyrostlo do roku 1924 v jihozápadní části areálu dalších 8 pavilonů, z nichž se stalo zemské sanatorium pro movitější pacienty. Ti mohli mít například vlastní zařízení pokojů a lepší stravu, k dispozici jim byly také tenisové kurty a knihovna. Sanatorium nakonec ještě doplnilo ústavní divadlo dokončené roku 1932. Celkový počet lůžek ústavu tehdy dosáhl 1 986.
Divadlo
Divadlo, dokončeno v roce 1932, stavitelé propojili s původními budovami sanatoria zimními zahradami. Hlediště nabízelo 240 míst, jeviště disponovalo moderním vybavením a do roku 1938 zde působil ochotnický spolek, do kterého se zapojovali zaměstnanci léčebny. Po zabrání části ústavu armádou v roce 1951 zde vznikla na čas centrální kuchyně a do budovy divadla se přestěhovalo vedení léčebny s jeho správou. Provoz divadla byl obnoven až v roce 1991 pod názvem Divadlo Za plotem a konají se v něm kromě představení také filmová promítání, koncerty a přednášky. V jedné ze zimních zahrad sídlí terapeutická kavárna V. kolona.
Administrativní budova
Stavbu se secesní výzdobou navrhl architekt Václav Roštlapil, kolaudace proběhla roku 1910. Štít zdobí mozaika od akad. malíře Františka Urbana, na níž ženská postava ukazuje nemocným cestu do léčebny. V budově se původně nacházely například telefonní centrála, knihovna a místnosti pro příjem a návštěvy pacientů, dodnes slouží jako sídlo ředitelství a lékárna. Součástí objektu je také konferenční sál.
Zásobování vodou
Věžový vodojem vysoký cca 45 m, jehož autorem je V. Roštlapil, byl napojený na čerpací stanici na Tříkrálce, která od roku 1907 dodávala užitkovou vodu z Vltavy více než 2 km dlouhým potrubím. Ve vodojemu fungovaly tři nádrže, největší ve vrchní části sloužila pro užitkovou vodu, pod ní byla nádrž na teplou vodu, nejníže nádrž pro potřeby ústředních lázní. Po připojení na veřejný vodovod v roce 1972 byla vodárna odstavena, v roce 1996 prošla fasáda věže rekonstrukcí. Pitnou vodu dodávaly ústavu tři studně u administrativní budovy a jedna v Čimicích, shromažďovala se v zemním vodojemu, odkud vedlo potrubí do centrální kuchyně a divadla. U ostatních pavilonů byly k dispozici ruční pumpy.
Centrální kuchyně a pekárna
Ke kuchyni patřilo řeznictví, pekárna a kantýna pro zaměstnance. Ústavní řezníci měli kromě bourání masa také na starost výčep lehkého piva, které se skladovalo spolu s mlékem a ledem ve sklepích. V pekárně pracovalo po skončení 1. sv. války 18 pekařů. Chléb a pečivo se každý den vozily také do ústavu v Kateřinkách a do přilehlé porodnice a nalezince. Soběstačnost ústavu v zajišťování potravin, k čemuž přispívaly také vlastní zahradnictví se statkem, nenarušila tolik tíživá situace za 2. sv. války, jako převzetí části ústavu armádou v letech 1951–1956. Kromě 19 pavilonů tehdy armáda obsadila centrální kuchyni i další zásadní provozy, ústav přišel také o statek s polnostmi. Ústavní kuchyně se musela přestěhovat do budovy divadla, vedle původní kuchyně pak vznikla nová třípatrová budova jídelny pro vojáky, nynější ubytovna.
Kostel sv. Václava
Impozantní secesní stavba od architekta Roštlapila začala vznikat v prosinci 1914. Hrubá stavba byla dokončena v roce 1916 a podíleli se na ní také váleční zajatci. O tři roky později se kostel dočkal svého vysvěcení. Na výzdobě kostela se podílela řada umělců: autorem hlavního oltáře a nástěnných fresek byl Jakub Obrovský, vstupní portál a výzdobu interiéru vytvořil Celda Klouček, z vnějšku nalezneme obrazy Jindřicha Hlavína z glazovaných dlaždic.
Věž zakončená měděnou bání dosahuje výšky 55 metrů a koncem 2. svět. války jí hrozilo zbourání. Nacisté se totiž obávali, že bude sloužit jako orientační bod pro spojenecké bombardéry, nakonec však od plánu ustoupili. Takové štěstí neměl interiér kostela, který byl zničen nebo převezen například do kostela sv. Vojtěcha v Libni. Od roku 1951 totiž kostel sv. Václava stejně jako část areálu ústavu obsadila armáda a později se z něj stalo skladiště. Po sametové revoluci započala obnova a kostel se dočkal nového interiéru. K opětovnému vysvěcení došlo v roce 1993.
Hlavní kotelna
Kotelna měla původně čtyři parní kotle pro potřeby kuchyně a prádelny. Pára se využívala také pro ohřev užitkové vody pro pavilony. Další dva trubkové kotle se využívaly pro ohřev topné vody. Roku 1936 získala kotelna nové kotle systému Wiesner, které byly v provozu dalších 33 let, kdy začala fungovat nová centrální kotelna na lehké topné oleje. V areálu existovaly i menší kotelny, např. v sanatoriu.
Prádelna a ústřední lázně
V jedné budově sídlila dohromady prádelna s ústředními lázněmi a elektrocentrálou. Prádelna s káděmi, kotly a bubnovými pračkami byla vybavena také sušárnou. Patřily k ní i správkárna oblečení, v níž pracovaly rovněž pacientky, a krejčovská dílna, kde se šilo nové oblečení pro nemocné. Ústřední lázně pro chodící nemocné disponovaly 14 vanami a sprchami, byly v nich ale i kabinky s vanami pro zaměstnance a jejich příbuzné.
Podzemní chodby
Voda z kotelny určená k vytápění spolu s užitkovou vodou z vodárenské věže se po areálu ústavu rozváděla 2 850 m dlouhými podzemními chodbami, v nichž bylo umístěno také elektrické vedení. Tento kolektor propojoval všechny pavilony a díky nim bylo možné provádět také opravy potrubí přímo pod povrchem.
Víte, kolik toho takové městečko „snědlo”?
Historické zdroje uvádějí, že po dokončení celého areálu se zde měsíčně zpracovalo 10 tun masa (tolik váží dva sloni), ročně pak v kuchyni spotřebovali 24 vagonů brambor (to by byla váha 48 slonů) a 5 000 hl mléka (zaplnilo by 50 vagonů), piva se za rok vypilo na 1 500 hl (15 vagonů). Roční spotřeba mouky dosahovala 550 tun (tolik váží stádo 110 slonů nebo 5 obrovských velryb).
Pro chytré hlavičky
Kolik váží slon a kolik velryba?
slon váží 5 tun
samice velryby váží 110 tun
Kolik tun se vejde do vagonu?
Do vagonu se vejde 10 tun.
Kolik slonů váží vagon brambor?
Když víme, že do vagonu se vejde 10 tun a slon váží 5 tun, tak vagon brambor váží jako dva sloni.
Použitá literatura a další zdroje
Textová část: Michal Kalina
Grafická úprava: Miki Mára
Realizace – červen 2022
Použitá literatura
Heveroch, Frabša: Zemské ústavy pro choromyslné v Čechách, Zemský správní výbor v Čechách, 1926
Tichý Josef: Historie bohnické psychiatrie v letech 1903–2005, Galén, 2006
Další zdroje
cs.wikipedia.org
www.bohnice.cz
Mapový podklad: © 2015 Google Inc, used with permission. Google and the Google logo are registered trademarks of Google Inc.
Fotografie
Archiv PN Bohnice, Shutterstock.com