Odkud dnes čerpáme informace o dávných dobách? Jak a kde byly tyto informace zachyceny? Na našem území pochází první písemné prameny ze středověku a tehdy byla znalost písma téměř výhradně záležitostí vzdělaného duchovenstva. To je důvod, proč až do 14. století v písemnostech převládala latina. Teprve poté se více objevují laičtí písaři a s nimi čeština. Od 17. století s dědičnou vládou Habsburků přistupuje třetí zemský jazyk – němčina. Ta postupně zcela ovládla úřední písemnosti české části rakouského soustátí. Většina písemných pramenů sloužila církevní správě.
Druhy písemných pramenů
 Listiny
přináší svědectví o právním jednání. V rané fázi středověku sloužily například k pojištění dříve nabytého nemovitého majetku církevních řádů, institucí a hodnostářů. Byly základem středověkých archivů.
 Konfirmační knihy
úřední knihy kanceláře generálního vikáře pražského arcibiskupa vedené od roku 1354. Zápisem do nich byl na návrh patrona (majitele) kostela potvrzen farář ke konkrétnímu kostelu a mohl se ujmout správy farnosti.
 Matriky
evidence narozených (pokřtěných), oddaných a zemřelých se běžně objevují v Čechách v polovině 17. století a byly vedeny na farách. Teprve reformami Josefa II. v letech 1781 a 1784 dostaly matriky jednotný formulář a pro stát je vedly farní úřady.
 Knihy počtů kostelního záduší
financování oprav kostela a bohoslužeb zabezpečoval fond, tzv. kostelní záduší. Knihy vedli kostelníci, kteří zapisovali, co přijali od jednotlivých farníků pro kostel a co vydali na provoz a údržbu kostela.
 Farní kronika
Původně šlo o opisy konzistoriálních dekretů a pastýřských listů, které poskytovaly informace týkající se stavu majetku a farnosti. Vydáním dekretu r. 1835 bylo nařízeno rozšíření zaznamenávaných údajů na duchovní záležitosti, vývoj v obci a farnosti.