Rozvoj průmyslu a populační růst na konci 19. století přinesly také výrazně větší množství psychiatrických případů. Při neexistenci ambulantní léčby drtivá většina pacientů končila v ústavech. Stávající pražský zemský ústav v Kateřinkách již nemohl větší množství pacientů zvládat, stavba nové léčebny v Bohnicích na začátku 20. století však neznamenala jen dostatek míst, ale otevřela cestu i novým psychiatrickým postupům.
Léčba do roku 1918
Od zahájení provozu ústavu (r. 1909) byla podstatou léčby izolace pacienta „od nežádoucích rušivých vlivů a dodržování klidu na lůžku“. Těm, kterým odloučení naopak mohlo přivodit zhoršení stavu, sloužila až do první světové války opatrovnická „vesnička“, ve které vybraní pacienti pobývali s rodinami ošetřovatelů. První ředitel ústavu pro choromyslné dr. Jan Hraše neuznával omezovací prostředky typu svěrací kazajky, k jejich využívání docházelo jen výjimečně. Ke zklidnění sloužily především zábaly do studených prostěradel, kdy po určité době dochází k únavě a uvolnění svalstva. Z léků byla podávána narkotika, sedativa a především hypnotika. Rozšířenou součástí léčby byly pracovní zapojení pacientů a vodoléčba v lázních.
Léčba za první republiky
Mezi světovými válkami se bohnický ústav zaměřoval hlavně na zařazování nemocných podle diagnóz do jednotlivých pavilonů a na podávání hypnotik. Ke zklidnění sloužily teplé koupele a jako dříve studené zábaly, v akutních případech také svěrací kazajky a popruhy (kurty). Rozšířené byly izolace a síťové postele. Podle lékařských zpráv se léčba soustřeďovala hlavně na čerstvé a akutní případy. Například progresivní paralýza, schizofrenie a mánie se léčily naočkováním horečnatou malárií. U epilepsie byl podáván brom nebo bor, alkoholikům lékaři ordinovali lék apomorfin. Ve 30. letech se začala léčit schizofrenie uměle navozenými kómaty či inzulinovými šoky.
Léčba do roku 1960
Po rozvratu péče o nemocné za 2. světové války se v léčebně prosadily nové postupy. V červnu 1946 přibyla chirurgická léčba, kontroverzní prefrontální lobotomie (přerušení nervových spojů čelních laloků od ostatních částí mozku). Rozmach zaznamenala také léčba elektrickými šoky vyvolávající epileptické záchvaty. V léčebně se experimentovalo s transplantacemi placenty do kožní řasy či s léčbou spánkem. Zásadní byl v 50. letech nástup psychofarmak, díky kterým ubylo užívání některých omezovacích prostředků a charakter ústavu se začal měnit na léčebný. I přes komplikace způsobené záborem areálu armádou se průměrná ošetřovací doba snížila z 243 dnů (1950) na 183 o deset let později. Nastal také rozvoj nových léčebných aktivit jako skupinových terapií či arteterapie.
Experimenty a věda v 60. letech
Od 1. ledna 1961 začal v areálu působit Výzkumný ústav psychiatrický, který sídlil v pavilonech č. 19 a 23. Prvním ředitelem byl jmenován profesor Lubomír Hanzlíček a působil zde také psychiatr Stanislav Grof, který roku 1968 emigroval do USA. Právě on prováděl v Bohnicích experimenty s možností využití drogy LSD při léčbě, do kterých se v Československu zapojila řada známých osobností včetně zpěváka Karla Gotta. Na druhou stranu se léčebna, které státní orgány průběžně navyšovaly počty lůžek, potýkala od 60. let s trvalým nedostatkem personálu.
Léčba v 70. a 80. letech
Během 70. let vzrůstal počet pacientů, a to kvůli rostoucímu počtu obyvatel Prahy i nedostatku sociálních služeb. Zároveň přibývalo nemocných v důchodovém věku a pacientů závislých na alkoholu a návykových látkách. Materiální i personální zajištění léčebny přitom zůstávalo nedostatečné. Léčebna se snažila zmírňovat nedostatky podáváním modernějších psychofarmak a antidepresiv, která umožňovala další snižování průměrné ošetřovací doby. Pozvolna docházelo i k zvyšování počtu lékařů a psychologů a vytváření zázemí pro jejich práci. V roce 1981 vznikl primariát rehabilitace, který pod vedením Jana Cimického spojil fyzioterapii s centrální pracovní terapií či divadelními aktivitami. V roce 1986 byl přebudován původně infekční pavilon pro léčbu závislosti na alkoholu, ve stejném roce bylo v pavilonu 7 zřízeno samostatné sexuologické oddělení pod vedením Slavoje Brichcína. Koncem 80. let se z vily vedle administrativní budovy stal centrální příjem nemocných.
Léčba po sametové revoluci
Po pádu komunistického režimu se zřizovatelem léčebny stalo ministerstvo zdravotnictví. Jako první v Česku zahájilo činnost roku 1991 bohnické Centrum krizové intervence (CKI), které poskytuje poradenství, ambulantní péči i krátkodobé hospitalizace. S návratem zemědělského hospodářství pod správu léčebny se rozběhla pracovní terapie na socioterapeutické farmě. Rozšířil se rehabilitační primariát, který pro své aktivity kromě Centrální terapie, kde funguje například keramická či šperkařská dílna, využívá i další pracoviště. V září 1991 se začaly v Divadle Za plotem konat pravidelná představení a přednášky, areál léčebny se více otevřel veřejnosti také pořádáním festivalů Mezi ploty a Babí léto. Na přelomu let 1999/2000 došlo k přerozdělení lůžek v léčebně tak, aby byla oddělena akutní léčba od následné péče podle diagnóz pacientů. Tomu odpovídá i rozdělení na stávajících 17 primariátů.
Nemocnice dnes
V roce 2013 se z psychiatrické léčebny stala Psychiatrická nemocnice Bohnice. Ve stejném roce byla v Česku schválena Strategie reformy psychiatrické péče. Cílem strategie je především přenést péči z velkých léčeben a nemocnic na komunitní úroveň. Reforma dále počítá s provázáním zdravotních i sociálních služeb či s rozšiřováním psychiatrických oddělení v běžných nemocnicích. Za podpory fondů EU běží od roku 2018 pilotní projekty Center duševního zdraví, která mají umožnit léčbu pacientů v domácím prostředí.
V roce 2021 začala PN Bohnice v rámci reformy snižovat počty lůžek. Nemocnice realizuje řadu opatření v rámci probíhající reformy péče, ale také spolupráci s různými organizacemi, které se zaměřují na pomoc duševně nemocným. Současně se nemocnice snaží zvyšovat kvalitu péče zlepšováním podmínek akutní lůžkové péče.
V lednu 2022 se po více než 110 letech otevřel zcela nový pavilon, který odpovídá požadavkům na moderní a bezpečnou péči. Budova vznikla těsně vedle pavilonu 36, se kterým je propojena, a bude sloužit jako nový Centrální příjem. V jeho prostorách najdou pomoc lidé v akutních stavech, nejčastěji s psychotickou nebo bipolární poruchou, poruchou osobnosti či pod vlivem návykových látek. Oddělení je uzavřené, ale díky vnitřním atriím se pacienti dostanou ven. V přízemí se nachází celkově 32 lůžek, v patře další oddělení s 21 lůžky pro nemocné s poruchami nálad. Součástí budovy je atraktivní hřiště na střeše. V přízemí se nachází i zázemí pro personál, ambulantní trakt a pracoviště, kde budou probíhat např. elektrokonvulzivní terapie (ECT) a repetitivní transkraniální magnetická stimulace (rTMS).
Spirituální péče
Zahrnuje psychiatrickou a duchovní péči, jejichž vztah se v průběhu času vyvíjel v souladu se stupněm svobody celé společnosti. Po vzniku léčebny oba dva druhy péče probíhaly vedle sebe více méně nezávisle, v době nesvobody stály ideologicky proti sobě, v současnosti se prolínají v celostní péči o pacienty, ale také o jejich příbuzné, stejně tak jako o zaměstnance, anebo o návštěvníky nemocnice. Současný tým spirituální péče tvoří evangelický a husitský farář, katolický kněz, terapeuti, zakladatel hagioterapie – psychiatr Prokop Remeš a nemocniční kaplan.
Jóga smíchu
Smích léčí – zkuste se uvolnit podle návodu psychiatra Karla Nešpora, propagátora této terapeutické metody.
Společná legrace
Lidé si smíchem a úsměvem posílají dobrou náladu. Možná zrovna nemáte nikoho veselého nablízku. Nevadí, tak si někoho takového představte. Usmívá na vás a vy na něj nebo na ni. A je vám oběma dobře.
Usměvavý strom
Představte si, že jste krásný, zdravý strom. Natažené ruce obraťte k obloze, jako by to byly větve. Země vám dává stabilitu, vláhu a bezpečí. Kolem vás je sluneční světlo. Dýchejte do břicha a mírně se pohybujte jako strom, když trochu fouká vítr. Tento jemný pohyb vychází z místa mezi pupkem a páteří. Tohle můžete cvičit kdekoliv, třeba i doma na koberci. Stačí zavřít oči a představit si, že je kolem tráva a nahoře modré nebe. Cvičit v přírodě je ještě lepší. Zatím se mi nestalo, že by si mě pes spletl se stromem. Jednou jsem ale v lese pomalu cvičil. Přihopkala ke mně jindy plachá lesní veverka. Vylezla mi na botu a zjistila, že se jíst nedá. Pak mě oběhla a vydala se hledat něco výživnějšího.
Smějící se poklička
Z tohoto druhu smíchu nebudou mít čistotné hospodyňky právě radost. Naznačuji rukama pohyb pokličky. Poklička spočívá na hrnci, kde se něco vaří. Tlak páry narůstá. Poklička nadskočí, pak nadskočí ještě víc a pak odletí kamsi daleko: ha, ha, ha.
Oba postupy jsou ukázky z knihy – NEŠPOR, Karel. Úsměvy, zkušenosti, výstřednosti. Praha: Portál, 2020
Pracovní zapojení nemocných
Nemocní pracovali v Bohnicích od samého počátku nového ústavu, když se zapojili do jeho výstavby. Už v roce 1904 dorazilo na pomocné práce několik desítek žen a mužů z Kateřinek, prvních šest pavilonů pak představovalo tzv. kolonii pro práceschopné. Postupem času pacienti působili ve všech provozech ústavu: v zemědělství, v zahradnictví, při údržbě parku a komunikací, v kuchyni, prádelně, v dílnách i při úklidu na odděleních.
V 50. letech 20. století i kvůli záboru nemocnice armádou pokleslo množství práceschopných pacientů. Přesto za ředitele Karla Dobíška získala pracovní terapie odborné vedení a stala se součástí jednotlivých pavilonů. Ženy se především věnovaly šití, pletení či tkaní látek. Muži vyráběli například bytové doplňky. Léčebna také spolupracovala s továrnou na hračky Tofa. Zapojení pacientů do pracovní rehabilitace a činnostní terapie pokračuje v Bohnicích i po sametové revoluci, ať už v budově Centrální terapie, v detašovaných pracovištích a na samotných odděleních, tak na socioterapeutické farmě.
Rozdělení pavilonů
V roce 1912 měl ústav 28 léčebných pavilonů. Osm z nich bylo vyčleněno pro neklidné, další pro klidné a méně klidné nemocné. Dva pavilony sloužily pro upoutané na lůžko, další pro znečišťující se a pro nemocné tuberkulózou. Speciální pavilon byl pro vyšetření zločinců. Zbývající části tvořila pracovní kolonie či izolace. Celkem měla v té době léčebna 1 774 lůžek. Jejich počet se zvýšil dostavbou pavilonů sanatoria pro movitější pacienty v roce 1924. Během okupace nacisté do Bohnic nastěhovali pacienty některých zrušených léčeben, dále například obyvatele nalezince nebo ústavu pro hluchoněmé. Po roce 1948 bylo zrušeno sanatorium a rozdělování pacientů do tříd podle výše plateb za léčbu. K zásadní změně došlo po obsazení větší části areálu armádou v roce 1951, kdy léčebně zůstalo jen 17 pavilonů. V té době se také začal měnit charakter ústavu z převážně detenčního na léčebný. V 60. letech se s postupným navrácením budov od armády zavedlo nové označení pavilonů od 1 do 36.
Výzkumný ústav psychiatrický
Prvním ředitelem byl v roce 1961 jmenován profesor Lubomír Hanzlíček, autor rozsáhlé Psychiatrické encyklopedie, působili zde psychiatři Stanislav Grof či Kurt Freund. Základním posláním ústavu byla „vědecká a výzkumná činnost zaměřená na zjišťování, prevenci a remediaci rizikových faktorů, jež ohrožují duševní zdraví jedince“. Po roce 1990 došlo ke změně názvu na Psychiatrické centrum Praha, z něhož pod vedením Cyrila Höschla vzešel v roce 2015 Národní ústav duševního zdraví. Ten má sídlo ve středočeských Klecanech.
Počet lůžek a zaměstnanců
| Rok | Počet lůžek | Počet zaměstnanců |
|---|---|---|
|
1913 |
1 774 |
14 lékařů, 304 opatrovníků |
|
1925 |
1 986 |
15 lékařů, 671 opatrovníků |
|
1951 |
1 000 |
352 zaměstnanců |
|
1957 |
1 550 |
500 zaměstnanců (z toho 22 lékařů) |
|
1967 |
1 741 |
631 zaměstnanců (z toho 46 lékařů) |
|
1971 |
1 719 |
596 zaměstnanců (z toho 49 lékařů) |
|
2005 |
1 364 |
1 099 zaměstnanců (z toho 111 lékařů) |
Kurt Freund (1914– 1996)
československý a kanadský psychiatr a sexuolog.
V 50. letech se v Praze zabýval léčbou homosexuality a začátkem 60. let se stal odpůrcem její léčby a jeho studie přispěly k dekriminalizaci homosexuálních styků. Od roku 1968 působil v psychiatrickém institutu v kanadském Torontu, kde založil sexuologické pracoviště, které dosud nese jeho jméno. Ve své knize Homosexualita u muže (Praha 1962) Freund zahrnul identická dvojčata, která byla ve většině případu buď homosexuální či heterosexuální. Tím potvrdil geneticky zdroj homosexuality, stále kontroverzní předmět debat po celém světě.
Stanislav Grof 1931
americký psychiatr českého původu, jeden ze zakladatelů transpersonální psychologie.
Zkoumal využití změněných stavů vědomí pro léčení a vyvinul metodu holotropního dýchání. Začínal ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Praze Bohnicích u doc. Jiřího Roubíčka, kde zkoušel v průběhu 50. let vliv LSD na pocity a stavy vědomí , i vlastního. Grof byl jedním z desítek lékařů, kteří s touto látkou v socialistickém Československu legálně experimentovali. Poté začal studovat použití psychotropních látek v jiných kulturách a náboženstvích včetně mysticismu a různých koncepcí spirituality jako protipól západní medicíny, která se podle jeho slov tyto zážitky snaží patologizovat. Po srpnu 1968 zůstal na stipendijním pobytu v USA již natrvalo. Po sametové revoluci v roce 1989 se několikrát vrátil do Československa. Od 90. let se opět začal věnovat psaní, jeho knihy na pomezí medicíny, psychologie, mystiky, kulturologie a filosofie byly přeloženy do několika jazyků.
“Jednoho dne přišla velká krabice plná ampulí. V přiloženém dopise bylo napsáno, o jakou látku jde, a prosba, jestli bychom ji nevyzkoušeli a nepodali Sandozu nějaké hlášení. Původní dojem byl, že LSD je schopno na pár hodin navodit psychózu, což by mohl být užitečný zážitek pro psychiatry. (…) Když jsem pozoroval, že na každého účinkuje jinak, došlo mi, že nenavozuje psychózu, nýbrž je nespecifickým katalyzátorem. Neboli – zážitky a vize neprodukuje, nýbrž vytahuje z hlubokého podvědomí. Od té chvíle jsem začal vidět LSD jako nástroj, který může pro psychiatrii znamenat to samé jako mikroskop v biologii nebo teleskop v astronomii.”
— Stanislav Grof
Lubomír Hanzlíček (1916 - 1984)
profesor psychiatrie, patřil k nejvzdělanějším osobnostem své doby, ovládal šestnáct jazyků, osm z nich plynně.
Po studiích nastoupil v r. 1947 na pražskou psychiatrickou kliniku prof. Zdeňka Myslivečka jako asistent. Po krátkém působení v Bohnicích přešel 1954 jako primář do Psychiatrické léčebny v Dobřanech (u Plzně). Zhumanizoval zacházení s pacienty, zmodernizoval jejich léčbu a intenzivně se zabýval rozvojem a možnostmi rehabilitace a psychoterapie psychotiků. Věnoval se intenzivně psychofarmakologii, biochemii a biologické psychiatrii. Byl ředitelem Výzkumného ústavu psychiatrického v Bohnicích, později sepsal Psychiatrickou encyklopedii.
Použitá literatura a další zdroje
Textová část: Bc. Michal Kalina, DiS
Odborná spolupráce: MUDr. Ing. Aleš Urban, Ph.D
Fotografie: Archiv PN Bohnice
Grafická úprava: Miki Mára
Realizace – červen 2022
Použitá literatura
Josef Tichý: Historie bohnické psychiatrie v letech 1903–2005, Galén, 2006
Pivoňková: Historie zemského ústavu pro choromyslné v Bohnicích od jeho založení do roku 1918, Bakalářská práce, Univerzita Hradec Králové, 2017;
Další zdroje
cs.wikipedia.org