Nemocní pracovali v Bohnicích od samého počátku nového ústavu, když se zapojili do jeho výstavby. Už v roce 1904 dorazilo na pomocné práce několik desítek žen a mužů z Kateřinek, prvních šest pavilonů pak představovalo tzv. kolonii pro práceschopné. Postupem času pacienti působili ve všech provozech ústavu: v zemědělství, v zahradnictví, při údržbě parku a komunikací, v kuchyni, prádelně, v dílnách i při úklidu na odděleních.
V 50. letech 20. století i kvůli záboru nemocnice armádou pokleslo množství práceschopných pacientů. Přesto za ředitele Karla Dobíška získala pracovní terapie odborné vedení a stala se součástí jednotlivých pavilonů. Ženy se především věnovaly šití, pletení či tkaní látek. Muži vyráběli například bytové doplňky. Léčebna také spolupracovala s továrnou na hračky Tofa. Zapojení pacientů do pracovní rehabilitace a činnostní terapie pokračuje v Bohnicích i po sametové revoluci, ať už v budově Centrální terapie, v detašovaných pracovištích a na samotných odděleních, tak na socioterapeutické farmě.
Rozdělení pavilonů
V roce 1912 měl ústav 28 léčebných pavilonů. Osm z nich bylo vyčleněno pro neklidné, další pro klidné a méně klidné nemocné. Dva pavilony sloužily pro upoutané na lůžko, další pro znečišťující se a pro nemocné tuberkulózou. Speciální pavilon byl pro vyšetření zločinců. Zbývající části tvořila pracovní kolonie či izolace. Celkem měla v té době léčebna 1 774 lůžek. Jejich počet se zvýšil dostavbou pavilonů sanatoria pro movitější pacienty v roce 1924. Během okupace nacisté do Bohnic nastěhovali pacienty některých zrušených léčeben, dále například obyvatele nalezince nebo ústavu pro hluchoněmé. Po roce 1948 bylo zrušeno sanatorium a rozdělování pacientů do tříd podle výše plateb za léčbu. K zásadní změně došlo po obsazení větší části areálu armádou v roce 1951, kdy léčebně zůstalo jen 17 pavilonů. V té době se také začal měnit charakter ústavu z převážně detenčního na léčebný. V 60. letech se s postupným navrácením budov od armády zavedlo nové označení pavilonů od 1 do 36.
Výzkumný ústav psychiatrický
Prvním ředitelem byl v roce 1961 jmenován profesor Lubomír Hanzlíček, autor rozsáhlé Psychiatrické encyklopedie, působili zde psychiatři Stanislav Grof či Kurt Freund. Základním posláním ústavu byla „vědecká a výzkumná činnost zaměřená na zjišťování, prevenci a remediaci rizikových faktorů, jež ohrožují duševní zdraví jedince“. Po roce 1990 došlo ke změně názvu na Psychiatrické centrum Praha, z něhož pod vedením Cyrila Höschla vzešel v roce 2015 Národní ústav duševního zdraví. Ten má sídlo ve středočeských Klecanech.