Tato léčebná metoda odvozuje svůj název z řeckých slov „therapeia“ – péče, léčba, a „hagios“ – svatý, čistý, posvátný. Představuje směr skupinové existenciální psychoterapie, jehož cílem je očištění života od dysfunkčních vzorců chování, a jedním z jejích nástrojů je projektivní práce s posvátnými, v tomto případě biblickými texty. V České republice se používá od roku 1992, zejména při léčbě látkově závislých, věřících i nevěřících.
Bezprostředním cílem hagioterapie je posilování zralých algoritmů lidské psychiky v oblasti existenciálních a hodnotových struktur. Vzdáleným cílem hagioterapie je proměna životního vzorce neseného emocí nespokojené touhy po tom, co člověk nemá („homo economicus“), v životní vzorec nesený emocí radostné vděčnosti za to, co člověk má („homo religiosus“). Termíny homo economicus a homo religiosus jsou blízké tomu, co Erich Fromm označuje jako životní modus „mít“ a „být“ a proměna charakteru člověka od modu „mít“ k modu „být“ představuje totéž, co bývá v oblasti spirituality označováno termínem obrácení, probuzení, znovuzrození či osvícení.
Na rozdíl od pastorační terapie hagioterapie nevychází z premisy existence Boha, ale z premisy všeobecné přítomnosti náboženských struktur v lidské psychice. Na rozdíl od pastorace a životního koučování k dosahování životních cílů užívá psychoterapeutických postupů.
