Kulturní život byl v Bohnicích na přelomu 19. a 20. století bohatý – existovalo zde několik hudebních těles, ochotnických i dalších spolků, díky nimž to tu opravdu žilo. Dnes nám může připadat neobvyklé, že zatímco my nyní vnímáme kulturu apoliticky, dříve se lidé sdružovali podle politických názorů, a proto tu byli ochotníci ze strany národních socialistů a ve vedlejší hospodě hráli divadlo zase sociální demokraté.
Hudba
Která kapela hrála v Bohnicích jako první asi nezjistíme, v letech 1860 – 1890 tu hrála kapela s označením „australská”.
Od roku 1905 hrávala v hostinci u Urválků smyčcová kapela, vedená panem Františkem Sládkem z dynamitky.
S postavením Zemského ústavu v Bohnicích vznikla dechová hudba ústavních zaměstnanců, vedená kapelníkem Františkem Koďouskem, ústavním zaměstnancem. Pro ústavní potřeby byl kapelníkem této hudby vrchní opatrovník Antonín Linhart. Syn kapelníka Františka Koďouska – Josef – byl významným violistou, hudebním pedagogem, komorním hráčem a dlouholetým členem Vlachova kvarteta.
Po druhé světové válce sestavil kapelu dechových nástrojů hráč na křídlovku, rodák z Podhoří, Antonín Melíšek (1900-1971).
Po druhé světové válce vznikla i jazzová kapela, jejímž dirigentem byl bohnický rodák Jaroslav Zvonař. Bohužel ale v obci nebyl žádný prostor, kde by se mohly pořádat taneční zábavy, a tak kapela hrála v jiných částech Prahy. V obci působilo i několik učitelů hudby.
Tamburašové
Na přelomu 19. a 20. století doslova zachvátila střední Evropu a české země, především pak jejich česky mluvící obyvatele, obliba tamburašské hudby. Jedná se o hudbu pocházející ze slovanských oblastí bývalé Jugoslávie, charakteristický zvuk spočívá v souhře mnoha drnkacích loutnových nástrojů. Vlna obliby má i důvod v pocitu slovanské vzájemnosti, ještě posílené zážitky vojáků z balkánských bojišť 1. světové války. Někteří bohničtí si tedy asi přivezli bisernici či kontrašici (dnes bychom je označili za malé kytarky), brač, kontrabrač, tamburici, bugárii nebo dokonce berde (měla nejhlubší tón a velikost dnešního kontrabasu)… a podnítili tak vznik dokonce i dvou dalších spolků – I. klub mandolinistů v Bohnicích (působil v letech 1921-1939) a Sbor tamburašů zemských zaměstnanců v Praze Bohnicích (1922-1937).
Kino
V bohnické sokolovně promítalo kino, které se po zrušení budovy v roce 1970 zase vrátilo do sálu v restauraci u Hosrů, kde bylo původně v roce 1926 založeno. Zde fungovalo až do 9. 3. 1992, kdy bylo zrušeno – dům byl vrácen dědicům původního majitele. Kino promítalo i koncem 60. let v divadle v léčebně, nebylo ale běžně přístupné veřejnosti, dnes hraje pro veřejnost pravidelně. V posledních dvou letech se v létě objevuje letní kino na zahradě statku Vraných.
Divadlo
Kromě divadelních představení pořádali ochotníci taneční zábavy, pouťové, posvícenské, mikulášské, zástěrkové karnevaly, šibřinky, maškarní plesy, silvestrovské večery, vinobraní, máje, a v hostinci u Hosrů se musel každoročně slavit konec masopustu s pověstným Bakusem. Každou sobotu a neděli bývalo v Bohnicích zásluhou těchto spolků veselo a za zábavou sem z okolních vesnic a osad chodilo mnoho mladých i starších občanů.
Vzájemně se podporující a vzdělávací beseda Svornost
byla založena roku 1897 bohnickými dělníky, první působiště měla v tehdejší hospodě na náměstí, U Šebků (později u Růžičků) , časem se „Svornost” přesunula do dolejší hospody u Dědků. Po skončení první světové války se přejmenovala na „Dělnické divadlo v Bohnicích“. V roce 1930 v době velké perzekuce KSČ byl spolek nucen změnit svůj název na „Spolek divadelních a ochotníků v Bohnicích“.
Spolek měl až přes sto činných členů. V roce 1926, po postavení družstevního Dělnického domu, působil spolek na nově vybudovaném velkém a moderně vybaveném jevišti. Pravidelně hrával od října až do konce dubna každých čtrnáct dní divadelní představení. Jedním z režisérů byl v letech 1919-1959 Bedřich Vitouš. Ochotnické aktivity utichly v roce 1959.
Divadelní odbor při soc. dem. straně v Dělnické tělocvičné jednotě. Své působiště měl v restauraci V Zátiší u pana Riegla
Divadelní odbor tělocvičné jednoty Sokol v Bohnicích měl sídlo v Bohnické sokolovně.
vznikl v restauraci u Růžičků po odchodu spolku Svornost.
byl přidruženou složkou při čsl. straně nár. socialistické tak zvaného odborového sdružení zemských zaměstnanců.
Ochotnický soubor zaměstnanců zemského ústavu
Sdružoval ochotníky z celých Bohnic. Tento soubor hrával v ústavním divadle pro pacienty i občany Bohnic. V roce 1944 mu německé úřady zakázaly činnost, v roce 1946 si zaměstnanci založili ochotnický spolek znovu. Rok 1951, kdy velkou část léčebny zabralo vojsko a z divadla se stala administrativní budova, byl koncem zdejšího souboru. Po návratu objektu léčebně už ochotníci nehráli.
Změna politických poměrů v roce 1948 a zákaz spolkové a kulturní činnosti způsobily, že aktivní zůstala jen asi desetina spolků z prvorepublikových počtů. Všechny spolky musely být začleněny pod Národní frontu, jejich programy podléhaly schvalování centrálních organizací a prvotním úkolem byla politická činnost budování socialismu. To zapříčinilo zánik všech ochotnických spolků v Bohnicích. Podle nových pravidel mohly ochotnické spolky působit jen v rámci závodních továrních výborů a osvětových besed. Tyto instituce neměly však pro množství své práce čas a porozumění pro práci ochotníků, a ti odcházeli od divadla do soukromého života. Mládež ztratila místo svého společenského působení a zábavy.
Chcete tip, jak strávit jeden červencový víkend v roce 1913?
Televize
Do které restaurace chodili lidé obdivovat první blikající obrazovku se nám zatím nepodařilo zjistit. Každopádně pozdější rozšíření do dalších domácností bylo ale počátkem úpadku společenských aktivit.
Další spolky
Československý červený kříž
po dlouhá léta poskytoval zdravotnickou a samaritánskou pomoc starým a chorým občanům.
Československá ochrana matek a dětí v Praze - Bohnicích
(1925-1943) spolek byl součástí celostátního programu sociální péče o nejchudší a sociálně znevýhodněné děti – často nemanželské či opuštěné. V Hostinci u Hosrů měla své společenské místnosti také Ústřední matice školská, a Spolek vojenských vysloužilců, lidově zvaných „veteráni“. Sportovním spolkům a hasičům je věnován panel č. 22.
Vlachovo kvarteto
je synonymem tradiční české interpretace komorní hudby na světové úrovni. Založil ho v roce 1950 tehdy 27letý Josef Vlach (1. housle) společně s Václavem Snítilem (2. housle), Soběslavem Soukupem (viola) a Viktorem Moučkou (violoncello). V roce 1954 na post violisty nastoupil Josef Koďousek a rok poté na hudební soutěži v belgickém Lutychu získalo kvarteto 1. cenu a tím se dostalo do širšího hudebního povědomí. V roce 1957 se kvarteto stalo komorním souborem Československého rozhlasu. Soubor začal pravidelně nahrávat hudební snímky (celkem asi 160 titulů) a vyjíždět na nejvýznamnější hudební festivaly celého světa, odkud se vracíval ověnčen úspěchy. Josef Koďousek v něm působil do roku 1970.
Klidnější chovanci ústavu choromyslných, kteří pracují na poli, se účastnili prvních “obžínek” – průvodu i tanečního veselí – aby oslavili ukončení letošní sklizně.
Český červený kříž
vznikl na českém území v roce 1868 s cílem rozvíjet zdravotnické školství, pomáhat při epidemiích cholery či povodních, zahrnoval i charitativní aktivity-pomáhal sirotkům či vdovám. Před válkou se stal pomocnou zdravotnickou službou armády. V roce 1919 vznikla nová organizace Československého červeného kříže, o jehož vznik se zasloužila Alice Masaryková, která ho také až do roku 1938 řídila.
Spolky vojenských vysloužilců
byly zakládány na konci 19. století v mnohých evropských zemích a měly upevňovat bojového ducha mezi obyvatelstvem. Posláním spolků bylo sdružování mužů po návratu z vojenské služby, kromě domobrany, udržování vojenského ducha, podporování vdov po zemřelých členech spolku a v neposlední řadě to byla výchova členů v duchu loajality vůči monarchii. V roce 1886 byl založen Ústřední výbor vysloužilců vojenských pro Čechy a Moravu. Jednou z prvních aktivit bylo vybudování pomníčků pro oběti napoleonských válek.
Ústřední matice školská
měla podporovat vznik a provoz menšinových českojazyčných škol v národnostně smíšených oblastech Rakouska-Uherska, zejména v českém pohraničí. Opírala se o silnou podporu ze strany českých politiků, novinářů i široké veřejnosti. Prostředky získávala především dobrovolnými sbírkami a benefičními akcemi (např. plesy), které organizovaly místní odbory v česky mluvících oblastech. Zpočátku se zaměřila na školy základní (obecné) a mateřské (opatrovny), později rozšířila svou působnost i na gymnázia a odborné školství. V roce 1919 převzal většinu základních škol stát, Matice ale pokračovala během celé první republiky ve zřizování internátů, mateřských a odborných škol v pohraničí. Roku 1930 uspořádala velkolepé oslavy 50. výročí. Po Mnichovské dohodě ztratila většinu provozovaných škol i dalších nemovitostí. Definitivně zanikla po roce 1948.
Dožínky
jsou oslavou ukončení žní, podobné je vinobraní či dočesná (po sklizni chmele). Příkladem obyčejů je předání posledního uvázaného snopu obilí hospodáři, který si ho ponechal do příští sklizně. Typická byla i společná cesta z pole, při které měli lidé na hlavách věnce s květy a klasy, stejně byly ozdobeny i jejich nástroje. Dožínkový věnec se nechával v domě až do jarní setby. V polovině 19. století byly dožínky slaveny prakticky na celém českém území, počátkem 20. století zahrnovaly průvody selské jízdy a tančení české besedy. Z původní tradičně zemědělské oslavy se v průběhu 20. století stala společenská akce volně spojená s ukončením sklizně.
Šibřinky
byly sokolské maškarní plesy pořádané v určitém rázu podle předem vyhlášeného tématu. Naplňovaly tedy maximálně přání Jindřicha Fügnera, aby „členové Sokola i mimo cvičiště se scházeli, blíže se poznali a takto přátelským svazkem k sobě přilnuli“. Aby se sokolské plesy odlišily od jiných tolik oblíbených „tancovaček”, našel Miroslav Tyrš v Jungmanově slovníku již zapomenuté slovo „šibřinky”. Význam slova – frašky, šašky, žerty – byl naplněn již na prvních šibřinkách v roce 1865, a velmi rychle je převzaly i ostatní sokolské župy. Na plesech se mluvilo jen česky, česky byly tištěny i plakáty, pozvánky a jídelní lístky, taneční pořádky obsahovaly i vlastenecké verše českých básníků, což ještě více podporovalo národní uvědomění. Šibřinky také měly vždy jedno téma, jímž se řídilo nejen oblečení návštěvníků, ale i motivy pozvánek, výzdoby nebo speciálně vyráběných kulis. Jejich autory bývali vynikající výtvarníci své doby. Dnes už šibřinky sice nemají tehdejší apel boje za českou věc, význam pro budování místní komunity jim ale zůstal.