Kolem roku 1900 to tu opravdu žilo – ochotníci, hasiči, kuželkáři, házenkáři, pingpongáři, fotbalisti, sokolové a mnozí další se scházeli v Lidovém domě nebo v Sokolovně. Najdete je?
Společenský a spolkový život
Hospody
Restaurace U Kleinerů
U Kleinerů (čp.46) byl kromě hostince (s hojně využívanou kuželskářskou dráhou) zároveň také koloniální obchod. Od přelomu 60. a 70. let je zde obytný dům.
Restaurace U Urválků – v alejích
V alejích (dnes již neexistující ulice – prodloužení ul. U velké skály směrem k dnešnímu BMX hřišti) vznikla výletní restaurace u Urválků, kam se v létě chodilo na odpolední „špacír”a sobotní večery byly ve znamení kuželkářských turnajů. Dnes bychom na onom místě našli parkoviště za OC Odra.
Restaurace Na Zastávce
V blízkosti ústavních ubikací vznikla restaurace Na zastávce, i tady byl hned vedle koloniální obchod. Restaurace dodnes funguje, nyní již opět pod jménem „ Na zastávce”.
Hostinec U Růžičků
Hostinec býval na návsi vedle statku Vraných v č.p. 16 a nesl název u Růžičků. Kromě hospody tu byl i kupecký krám, trafika a řeznictví. V 50. letech živnosti zanikly, dnes je v objektu fitcentrum.
Hotel Urválek
V dolejších Bohnicích býval hostinec u Dědků, říkalo se tam Na zátiší. Později ho koupil Quido Urválek a chodilo se do Urválkovy zahradní restaurace. Posledním majitelem byl pan Riegl, který v objektu hospody zřídil koloniální obchod. V meziválečném období ve vedlejší vysoké budově fungoval i hotel Urválek, kde často bydleli i návštěvníci pacientů z léčebny. Provoz byl ukončen v padesátých letech, dnes jsou to soukromé domy.
Hostinec u Hosrů
Nejstarší hostinec byl pod farou, říkalo se tam u Fraňků. Dům koupil roku 1896 Antonín Hoser a tak Hostinec U Hosrů známe z mnoha pohlednic. Synové Rudolf a Miloš vlastnili objekt do roku 1961. Ještě v 80. letech 20. století restaurace fungovala, dnes je objekt komerčně využíván. Dům byl opravdu v jádru vesnického dění – sídlo tu mělo mnoho spolků, hrálo tu kino, později i loutkové divadlo. Až půjdete okolo, zkuste najít neobvyklou výzdobu fasády.
Fotbal
V Bohnicích nemohl chybět ani fotbal, jeden z nejmasovějších sportů v našich krajích.
Prvním klubem byl SK Praha Bohnice se sídlem u Hosrů, který „žil“ od roku 1920 až do roku 1928. (Jeho založení předcházela v roce 1919 skupina nadšených fotbalistů – učňů a studentů – kteří chodili kopat do míče na tenisové kurty do léčebny. Trvalé hřiště neměli, ale označovali se jako “DISK”.) SK Praha Bohnice – jeho čtyři oddíly – získaly nakonec zázemí v restauraci u Urválků v álejích a hřiště měli v místech, kde byla později vybudována sokolovna. Její stavba se paradoxně stala koncem fotbalového klubu.
Od roku 1921 existoval i druhý fotbalový klub – Dělnický SK, později zvaný Rudá hvězda Bohnice. Tento klub se rozešel roku 1927. Předsedou klubu byl Antonín Maňas a fotbalisté patřili pod DTJ Bohnice. Hřiště měli v místech paneláku v dnešní Cafourkově ulici.
Oba kluby zpočátku těžce sháněly vybavení, první utkání se hrála v bílých košilích, sítě do branek – což byl u klubu třetí třídy přepych – byly pořízeny později z výnosu veřejné sbírky. Návštěvnost dvou pravidelných nedělních zápasů ale byla vysoká. Vždy o poutích a posvíceních hráli oba kluby vzájemná utkání, jinak patřily do různých fotbalových svazů.
Roku 1930 se ustavil nový sportovní klub pod názvem Bohnický SK. V roce 1935 změnil název na Čechoslovan VIII se sídlem v Dělnickém domě, v roce 1941, kdy Němci zakázali Sokol, se sportovci sdružili pod název Čecho VIII. V roce 1948 byli sportovci sjednoceni do TJ Sokol Bohnice, od r. 1952 Slovan Bohnice. Kolem roku 1957 pan Levíček znovu probudil místní fotbalisty k nebývalé aktivitě. V akci “z” si oddíl do roku 1960 vybudoval zázemí u hřiště v dnešní Cafourkově ulici – zděná klubovna s šatnami a bytem byla zázemím pro dvě družstva mužů, jedny dorostence a jedno družstvo žáků. Oddílu se sportovně velmi dařilo, družstvo mužů postoupilo v roce 1961 do I.A třídy. Všechna tato infrastruktura ale v roce 1972 musela ustoupit stavbě nového sídliště.
Slovan Bohnice dostal jako náhradu za zrušenou sokolovnu starší sportoviště v pískovně. Po roce 1971 tam členové Slovanu vybudovali malou tělocvičnu, hřiště na házenou, ubytovnu a také zde sídlilo vedení Slovanu. Pingpongová herna byla vybudována kolem roku 1974. A na slíbenou stavbu nového sportovního areálu u Čimického háje se čekalo až do konce 70. let.
Dělnická tělocvičná jednota
byla nejstarší sportovní organizací v Bohnicích, založena r. 1906, sídlo měla v hostinci u Urválků. Později nesla název Jednota proletářské tělovýchovy. V roce 1927 přesídlila do nově vystavěného dělnického domu, kde ve velkém sále bylo i moderní tělocvičné nářadí. O její činnost se obětavě staral nadšený tělocvikář a cvičitel Jan Ridval. Ještě za první republiky si sportovci vybudovali dřevěnou tělocvičnu v bývalé ústavní pískovně, pro děti postavili i malý bazén a místo bylo centrem nejen sportovním, ale i společenským.
Sokol
byl založen roku 1910 jako Tělocvičná jednota Sokol, sídlil v hostinci u Hosrů a v roce 1930 přesídlil do nově vybudované vlastní sokolovny. Sokol měl několik různých sportovních odborů, zabýval se i rozsáhlou zábavní a kulturní činností. Měl divadelní soubor, loutkovou scénu a hudební odbor, od roku 1926 provozoval kino. Od roku 1953 přešly sportovní aktivity pod TJ Slovan Bohnice, budova sokolovny byla pořád čile využívána- venkovní cvičiště i hřiště na házenou a volejbal. Kvůli stavbě sídliště byla sokolovna v roce 1970 zbourána.
Dobrovolný sbor hasičský
byl založen roku 1889. Spolkovou místnost měl v hostinci u Hosrů, zbrojnici v obecním domě a požární pozorovatelnu (cvičnou věž) za stodolou rodiny Vraných, později také v obecním domě.
Rok po svém založení roku 1890 čítal sbor již 60 členů. Vlastnil 18 požárnických obleků s výzbrojí, 210 zlatých na hotovosti a obec mu zakoupila také ruční stříkačku za 510 zlatých. Hned v roce svého vzniku se sbor osvědčil svým zásahem v Čimicích při požáru Horálkovy chalupy.
Obec si důležitost hasičů v obci uvědomovala a všemožně je podporovala. Sbor občas pořádal také veřejné ukázky protipožárního cvičení. Několik členů tohoto sboru se dříve účastnilo hašení Národního divadla v nedaleké Praze. Po připojení k Velké Praze v roce 1922 byli hasiči zřejmě začleněni k pražským kolegům.
Divadlo
Kromě divadelních představení pořádali ochotníci taneční zábavy, pouťové, posvícenské, mikulášské, zástěrkové karnevaly, šibřinky, maškarní plesy, silvestrovské večery, vinobraní, máje, a v hostinci u Hosrů se musel každoročně slavit konec masopustu s pověstným Bakusem. Každou sobotu a neděli bývalo v Bohnicích zásluhou těchto spolků veselo a za zábavou sem z okolních vesnic a osad chodilo mnoho mladých i starších občanů.
Vzájemně se podporující a vzdělávací beseda Svornost
byla založena roku 1897 bohnickými dělníky, první působiště měla v tehdejší hospodě na náměstí, U Šebků (později u Růžičků) , časem se „Svornost” přesunula do dolejší hospody u Dědků. Po skončení první světové války se přejmenovala na „Dělnické divadlo v Bohnicích“. V roce 1930 v době velké perzekuce KSČ byl spolek nucen změnit svůj název na „Spolek divadelních a ochotníků v Bohnicích“.
Spolek měl až přes sto činných členů. V roce 1926, po postavení družstevního Dělnického domu, působil spolek na nově vybudovaném velkém a moderně vybaveném jevišti. Pravidelně hrával od října až do konce dubna každých čtrnáct dní divadelní představení. Jedním z režisérů byl v letech 1919-1959 Bedřich Vitouš. Ochotnické aktivity utichly v roce 1959.
Divadelní odbor při soc. dem. straně v Dělnické tělocvičné jednotě. Své působiště měl v restauraci V Zátiší u pana Riegla
Divadelní odbor tělocvičné jednoty Sokol v Bohnicích měl sídlo v Bohnické sokolovně.
vznikl v restauraci u Růžičků po odchodu spolku Svornost.
byl přidruženou složkou při čsl. straně nár. socialistické tak zvaného odborového sdružení zemských zaměstnanců.
Ochotnický soubor zaměstnanců zemského ústavu
Sdružoval ochotníky z celých Bohnic. Tento soubor hrával v ústavním divadle pro pacienty i občany Bohnic. V roce 1944 mu německé úřady zakázaly činnost, v roce 1946 si zaměstnanci založili ochotnický spolek znovu. Rok 1951, kdy velkou část léčebny zabralo vojsko a z divadla se stala administrativní budova, byl koncem zdejšího souboru. Po návratu objektu léčebně už ochotníci nehráli.
Změna politických poměrů v roce 1948 a zákaz spolkové a kulturní činnosti způsobily, že aktivní zůstala jen asi desetina spolků z prvorepublikových počtů. Všechny spolky musely být začleněny pod Národní frontu, jejich programy podléhaly schvalování centrálních organizací a prvotním úkolem byla politická činnost budování socialismu. To zapříčinilo zánik všech ochotnických spolků v Bohnicích. Podle nových pravidel mohly ochotnické spolky působit jen v rámci závodních továrních výborů a osvětových besed. Tyto instituce neměly však pro množství své práce čas a porozumění pro práci ochotníků, a ti odcházeli od divadla do soukromého života. Mládež ztratila místo svého společenského působení a zábavy.
Televize
Do které restaurace chodili lidé obdivovat první blikající obrazovku se nám zatím nepodařilo zjistit. Každopádně pozdější rozšíření do dalších domácností bylo ale počátkem úpadku společenských aktivit.
Kino
V bohnické sokolovně promítalo kino, které se po zrušení budovy v roce 1970 zase vrátilo do sálu v restauraci u Hosrů, kde bylo původně v roce 1926 založeno. Zde fungovalo až do 9. 3. 1992, kdy bylo zrušeno – dům byl vrácen dědicům původního majitele. Kino promítalo i koncem 60. let v divadle v léčebně, nebylo ale běžně přístupné veřejnosti, dnes hraje pro veřejnost pravidelně. V posledních dvou letech se v létě objevuje letní kino na zahradě statku Vraných.
Hudba
Která kapela hrála v Bohnicích jako první asi nezjistíme, v letech 1860 – 1890 tu hrála kapela s označením „australská”.
Od roku 1905 hrávala v hostinci u Urválků smyčcová kapela, vedená panem Františkem Sládkem z dynamitky.
S postavením Zemského ústavu v Bohnicích vznikla dechová hudba ústavních zaměstnanců, vedená kapelníkem Františkem Koďouskem, ústavním zaměstnancem. Pro ústavní potřeby byl kapelníkem této hudby vrchní opatrovník Antonín Linhart. Syn kapelníka Františka Koďouska – Josef – byl významným violistou, hudebním pedagogem, komorním hráčem a dlouholetým členem Vlachova kvarteta.
Po druhé světové válce sestavil kapelu dechových nástrojů hráč na křídlovku, rodák z Podhoří, Antonín Melíšek (1900-1971).
Po druhé světové válce vznikla i jazzová kapela, jejímž dirigentem byl bohnický rodák Jaroslav Zvonař. Bohužel ale v obci nebyl žádný prostor, kde by se mohly pořádat taneční zábavy, a tak kapela hrála v jiných částech Prahy. V obci působilo i několik učitelů hudby.
Hospody
Ač Čimice neměly vlastní kostel ani školu, o hospody nouze nebyla. Nejstarší hospoda u Pospíšilů čp. 18 fungovala u rybníka již na konci 19. století. V roce 1932 byl přistavěn taneční sál a místo se stalo centrem všech zábav i veřejného života. Hospoda sloužila i jako volební místnost a debatní klub politických stran. Po vyvlastnění po roce 1948 hospoda nesla název Hostinec U rybníka. Původní štít s nápisem zanikl nedávno přestavbou na penzion (čínská restaurace a hotel Bambus zahrada). Na severní straně návsi v č.p. 21 fungovala od začátku 20. století hospoda u Vaňků a nejmladším hostincem byl hostinec u Knittlů v č.p. 33.
Ze schůze zastupitelstva, r. 1905
„Přípis ok. hejtm. v Karlíně, zda obec svoluje, by p. Fel. Vaňkovi, hostinskému v Čimicích uděleno bylo povolení ku provozování vedlejšího výčepu lihovin. V příčině té usneseno nenamítati ničeho proti tomu, by mohl jmenovaný hostinský hostům svým sklenkou likeru jemnějšího posloužiti, ovšem tím niketerak nepovoluje obec by tento každému, který schválně jen na kořalku přijde, posloužiti v každém množství, a tak vlastně poboční kořaleční obchod zaváděti.“
Dělnický dům
Hostinec s velkým tanečním a divadelním sálem, spolkový družstevní Dělnický dům, byl otevřen v roce 1927 a dodnes slouží jako restaurace.
