V blízkosti ústavních ubikací vznikla restaurace Na zastávce, i tady byl hned vedle koloniální obchod. Restaurace dodnes funguje, nyní již opět pod jménem „ Na zastávce”.
Restaurace Na Zastávce
Bohnice
Hostinec U Růžičků
Hostinec býval na návsi vedle statku Vraných v č.p. 16 a nesl název u Růžičků. Kromě hospody tu byl i kupecký krám, trafika a řeznictví. V 50. letech živnosti zanikly, dnes je v objektu fitcentrum.
Hotel Urválek
V dolejších Bohnicích býval hostinec u Dědků, říkalo se tam Na zátiší. Později ho koupil Quido Urválek a chodilo se do Urválkovy zahradní restaurace. Posledním majitelem byl pan Riegl, který v objektu hospody zřídil koloniální obchod. V meziválečném období ve vedlejší vysoké budově fungoval i hotel Urválek, kde často bydleli i návštěvníci pacientů z léčebny. Provoz byl ukončen v padesátých letech, dnes jsou to soukromé domy.
Hostinec u Hosrů
Nejstarší hostinec byl pod farou, říkalo se tam u Fraňků. Dům koupil roku 1896 Antonín Hoser a tak Hostinec U Hosrů známe z mnoha pohlednic. Synové Rudolf a Miloš vlastnili objekt do roku 1961. Ještě v 80. letech 20. století restaurace fungovala, dnes je objekt komerčně využíván. Dům byl opravdu v jádru vesnického dění – sídlo tu mělo mnoho spolků, hrálo tu kino, později i loutkové divadlo. Až půjdete okolo, zkuste najít neobvyklou výzdobu fasády.
Fotbal
V Bohnicích nemohl chybět ani fotbal, jeden z nejmasovějších sportů v našich krajích.
Prvním klubem byl SK Praha Bohnice se sídlem u Hosrů, který „žil“ od roku 1920 až do roku 1928. (Jeho založení předcházela v roce 1919 skupina nadšených fotbalistů – učňů a studentů – kteří chodili kopat do míče na tenisové kurty do léčebny. Trvalé hřiště neměli, ale označovali se jako “DISK”.) SK Praha Bohnice – jeho čtyři oddíly – získaly nakonec zázemí v restauraci u Urválků v álejích a hřiště měli v místech, kde byla později vybudována sokolovna. Její stavba se paradoxně stala koncem fotbalového klubu.
Od roku 1921 existoval i druhý fotbalový klub – Dělnický SK, později zvaný Rudá hvězda Bohnice. Tento klub se rozešel roku 1927. Předsedou klubu byl Antonín Maňas a fotbalisté patřili pod DTJ Bohnice. Hřiště měli v místech paneláku v dnešní Cafourkově ulici.
Oba kluby zpočátku těžce sháněly vybavení, první utkání se hrála v bílých košilích, sítě do branek – což byl u klubu třetí třídy přepych – byly pořízeny později z výnosu veřejné sbírky. Návštěvnost dvou pravidelných nedělních zápasů ale byla vysoká. Vždy o poutích a posvíceních hráli oba kluby vzájemná utkání, jinak patřily do různých fotbalových svazů.
Roku 1930 se ustavil nový sportovní klub pod názvem Bohnický SK. V roce 1935 změnil název na Čechoslovan VIII se sídlem v Dělnickém domě, v roce 1941, kdy Němci zakázali Sokol, se sportovci sdružili pod název Čecho VIII. V roce 1948 byli sportovci sjednoceni do TJ Sokol Bohnice, od r. 1952 Slovan Bohnice. Kolem roku 1957 pan Levíček znovu probudil místní fotbalisty k nebývalé aktivitě. V akci “z” si oddíl do roku 1960 vybudoval zázemí u hřiště v dnešní Cafourkově ulici – zděná klubovna s šatnami a bytem byla zázemím pro dvě družstva mužů, jedny dorostence a jedno družstvo žáků. Oddílu se sportovně velmi dařilo, družstvo mužů postoupilo v roce 1961 do I.A třídy. Všechna tato infrastruktura ale v roce 1972 musela ustoupit stavbě nového sídliště.
Slovan Bohnice dostal jako náhradu za zrušenou sokolovnu starší sportoviště v pískovně. Po roce 1971 tam členové Slovanu vybudovali malou tělocvičnu, hřiště na házenou, ubytovnu a také zde sídlilo vedení Slovanu. Pingpongová herna byla vybudována kolem roku 1974. A na slíbenou stavbu nového sportovního areálu u Čimického háje se čekalo až do konce 70. let.
Další spolky
Své místo si v Bohnicích našli i příznivci rybářského spolku, kuželkáři, kulečníkáři či myslivci. Úspěšní byli místní házenkáři. Jejich oddíl byl založen v roce 1930 a za jeho rozvoj lze vděčit panu Vévodovi a pak jeho synovi. O ochotnících a hudebnících se dozvíte na panelu č. 15.
Dělnická tělocvičná jednota
byla nejstarší sportovní organizací v Bohnicích, založena r. 1906, sídlo měla v hostinci u Urválků. Později nesla název Jednota proletářské tělovýchovy. V roce 1927 přesídlila do nově vystavěného dělnického domu, kde ve velkém sále bylo i moderní tělocvičné nářadí. O její činnost se obětavě staral nadšený tělocvikář a cvičitel Jan Ridval. Ještě za první republiky si sportovci vybudovali dřevěnou tělocvičnu v bývalé ústavní pískovně, pro děti postavili i malý bazén a místo bylo centrem nejen sportovním, ale i společenským.
Sokol
byl založen roku 1910 jako Tělocvičná jednota Sokol, sídlil v hostinci u Hosrů a v roce 1930 přesídlil do nově vybudované vlastní sokolovny. Sokol měl několik různých sportovních odborů, zabýval se i rozsáhlou zábavní a kulturní činností. Měl divadelní soubor, loutkovou scénu a hudební odbor, od roku 1926 provozoval kino. Od roku 1953 přešly sportovní aktivity pod TJ Slovan Bohnice, budova sokolovny byla pořád čile využívána- venkovní cvičiště i hřiště na házenou a volejbal. Kvůli stavbě sídliště byla sokolovna v roce 1970 zbourána.
Dobrovolný sbor hasičský
byl založen roku 1889. Spolkovou místnost měl v hostinci u Hosrů, zbrojnici v obecním domě a požární pozorovatelnu (cvičnou věž) za stodolou rodiny Vraných, později také v obecním domě.
Rok po svém založení roku 1890 čítal sbor již 60 členů. Vlastnil 18 požárnických obleků s výzbrojí, 210 zlatých na hotovosti a obec mu zakoupila také ruční stříkačku za 510 zlatých. Hned v roce svého vzniku se sbor osvědčil svým zásahem v Čimicích při požáru Horálkovy chalupy.
Obec si důležitost hasičů v obci uvědomovala a všemožně je podporovala. Sbor občas pořádal také veřejné ukázky protipožárního cvičení. Několik členů tohoto sboru se dříve účastnilo hašení Národního divadla v nedaleké Praze. Po připojení k Velké Praze v roce 1922 byli hasiči zřejmě začleněni k pražským kolegům.
Dobový tisk
Chcete tip, jak strávit jeden červencový víkend v roce 1913?
Zvony jako hlas Boha
Ke každému kostelu patří zvony, bývá jich v kostele několik. Liší se váhou (těžší zvon má hlubší hlas), účelem (kdy a proč se na něj zvoní) i jménem (největší zvon má často jméno patrona kostela). Původně byly zvony jenom v klášterech a byly malé, měly proto slabší hlas. Od 10. století se rozšířily i do kostelů, potřebovaly mít silnější hlas, aby mohly svolávat věřící z větší dálky.
V době, kdy nebyly běžné hodiny a hodinky, určovalo zvonění čas, dávalo dnům řád. Zvonění zvalo k modlitbě, oznamovalo úmrtí, ale i nebezpečí a svolávalo lidi na pomoc nebo oznamovalo mimořádnou událost (návštěvu panovníka, konec války…..). Pravidelné zvonění k modlitbě, při které se poklekávalo, se opakovalo ráno, v poledne a večer. Proto se říká, že zvoní klekání. Lidé proto věděli, kdy vstávat, kdy obědvat a kdy zahnat děti za pec. A děti věděly, že do klekání musí být doma, protože když to nestihnou do posledního úderu zvonu, vezme si je polednice nebo klekánice.
Druhy zvonů podle zvonění
Velký zvon
- zval věřící (dříve tedy všechny obyvatele) ke mši velebným zvukem “bim – bam”
- v den pohřbu se zvonilo za zesnulé na jednu hranu zvonu zvukem “ bim – bim”.
Menší zvon
- zval k běžným modlitbám
Nejmenší zvon
- umíráček – cinkal hned, když bylo oznámeno úmrtí místního farníka. Podle zvonění se zvonům říkalo třeba i poledník, slavík či umíráček
Bohnické zvony
Z původního souboru čtyř zvonů se dodnes dochoval pouze nejmenší a nejstarší zvon, práce zvonaře Stanislava z r. 1638. V prosinci 1916 byly 2 ze 3 zvonů kostela sv. Petra a Pavla sneseny, zabaveny byly i zvony z obou hřbitovů a trojské kaple sv. Kláry. V lednu 1917 byly spolu se zvony z Chaber, Zdib a Klecan odvezeny pro válečné účely. Poslední rozloučení s každodenním průvodcem mnoho místních oplakalo.
Po válce se lidé složili na koupi dvou nových zvonů a tak v květnu 1923 mohly být vysvěceny. Nový zvon sv. Petr a Pavel, 145 kg, Sv. Václav slavík, 97 kg,
Panna Maria poledníček 40kg 25kg těžký zvon, který zůstal během války v obci a sloužil jako poledníček, se stal umíráčkem. Zdálo se, že s novými zvony už bude dobře. Za druhé světové války byly zvony znovu odvezeny. Do zvonice kostela se dva zvony, sv. Petr a sv. Pavel,vrátily až na konci roku 1999, odlity byly mistrem Petrem Manouškem ze Zbraslavi.
Jako projev kultury doby
Kostel má půdorys latinského kříže, hlavní loď je 5 metrů široká a 9 metrů dlouhá. Všechny klenby, charakteristické nízké placky, pocházejí z doby poslední velké přestavby v roce 1805. Na pravé straně je k presbytáři připojena sakristie a k předsíni točité schodiště vedoucí na kruchtu s varhanami. Na stavbě převládají malebné architektonické prvky baroka.
-
Farní kronika zaznamenala existenci několika dnes nedochovaných staveb přináležejících původnímu kostelu – kostnici, zvonici a předsíň kostela (tzv. sínec).
-
Protokol z vizitace bohnické farnosti pražským arcijáhnem Pavlem z Janovic z března 1380 uvádí, že ve farním kostele se nacházel jeden pozlacený stříbrný pohár, jeden starý misál, tři ornáty, jedna konvice atd.
Pro hlavní oltář sv. Petra a Pavla namaloval roce 1807 obrazy světců Josef Bergler. |Jeho dílem je i obraz nad vchodem do sakristie – Ukřižovaný.
-
Před rokem 1744 byl postaven na straně sakristie druhý oltář, zasvěcený Panně Marii. František Neffe, držitel vinice Lísek a “U třech králků”, a jeho žena Eleonora věnovali kostelu sošky Panny Marie Altottingské, dílo umělecky hodnotné, zachované v kostele dodnes včetně korunky a žezla.
-
V polovině 20. století prošel interiér bohnického kostela zásadní rekonstrukcí. Akademická malířka Vilma Vrbová-Kotrbová se svým manželem Františkem Kotrbou vytvořili nový působivý interiér harmonickým spojením starších a moderních uměleckých prvků výzdoby.
-
Třetí oltář sv. Kříže pod kazatelnou vytvořil František Kotrba s použitím starších plastik.
-
Jesličky vystavované ve vánočním čase vytvořila v letech 1953-1954 Vilma Vrbová-Kotrbová.
Během posledních oprav interiéru Karel Stádník zrestauroval řadu soch, po jeho smrti v roce 2011v započatých pracech na Mariánském oltáři a kazatelně pokračovali jeho synové.
Kostel sv. Petra a Pavla v Bohnicích byl pro svou kulturní a historickou hodnotu prohlášen kulturní památkou České republiky
O písemných pramenech
Odkud dnes čerpáme informace o dávných dobách? Jak a kde byly tyto informace zachyceny? Na našem území pochází první písemné prameny ze středověku a tehdy byla znalost písma téměř výhradně záležitostí vzdělaného duchovenstva. To je důvod, proč až do 14. století v písemnostech převládala latina. Teprve poté se více objevují laičtí písaři a s nimi čeština. Od 17. století s dědičnou vládou Habsburků přistupuje třetí zemský jazyk – němčina. Ta postupně zcela ovládla úřední písemnosti české části rakouského soustátí. Většina písemných pramenů sloužila církevní správě.
Druhy písemných pramenů
Listiny
přináší svědectví o právním jednání. V rané fázi středověku sloužily například k pojištění dříve nabytého nemovitého majetku církevních řádů, institucí a hodnostářů. Byly základem středověkých archivů.
Konfirmační knihy
úřední knihy kanceláře generálního vikáře pražského arcibiskupa vedené od roku 1354. Zápisem do nich byl na návrh patrona (majitele) kostela potvrzen farář ke konkrétnímu kostelu a mohl se ujmout správy farnosti.
Matriky
evidence narozených (pokřtěných), oddaných a zemřelých se běžně objevují v Čechách v polovině 17. století a byly vedeny na farách. Teprve reformami Josefa II. v letech 1781 a 1784 dostaly matriky jednotný formulář a pro stát je vedly farní úřady.
Knihy počtů kostelního záduší
financování oprav kostela a bohoslužeb zabezpečoval fond, tzv. kostelní záduší. Knihy vedli kostelníci, kteří zapisovali, co přijali od jednotlivých farníků pro kostel a co vydali na provoz a údržbu kostela.
Farní kronika
Původně šlo o opisy konzistoriálních dekretů a pastýřských listů, které poskytovaly informace týkající se stavu majetku a farnosti. Vydáním dekretu r. 1835 bylo nařízeno rozšíření zaznamenávaných údajů na duchovní záležitosti, vývoj v obci a farnosti.
Ústřední matice školská
měla podporovat vznik a provoz menšinových českojazyčných škol v národnostně smíšených oblastech Rakouska-Uherska, zejména v českém pohraničí. Opírala se o silnou podporu ze strany českých politiků, novinářů i široké veřejnosti. Prostředky získávala především dobrovolnými sbírkami a benefičními akcemi (např. plesy), které organizovaly místní odbory v česky mluvících oblastech. Zpočátku se zaměřila na školy základní (obecné) a mateřské (opatrovny), později rozšířila svou působnost i na gymnázia a odborné školství. V roce 1919 převzal většinu základních škol stát, Matice ale pokračovala během celé první republiky ve zřizování internátů, mateřských a odborných škol v pohraničí. Roku 1930 uspořádala velkolepé oslavy 50. výročí. Po Mnichovské dohodě ztratila většinu provozovaných škol i dalších nemovitostí. Definitivně zanikla po roce 1948.
Český červený kříž
vznikl na českém území v roce 1868 s cílem rozvíjet zdravotnické školství, pomáhat při epidemiích cholery či povodních, zahrnoval i charitativní aktivity-pomáhal sirotkům či vdovám. Před válkou se stal pomocnou zdravotnickou službou armády. V roce 1919 vznikla nová organizace Československého červeného kříže, o jehož vznik se zasloužila Alice Masaryková, která ho také až do roku 1938 řídila.
Spolky vojenských vysloužilců
byly zakládány na konci 19. století v mnohých evropských zemích a měly upevňovat bojového ducha mezi obyvatelstvem. Posláním spolků bylo sdružování mužů po návratu z vojenské služby, kromě domobrany, udržování vojenského ducha, podporování vdov po zemřelých členech spolku a v neposlední řadě to byla výchova členů v duchu loajality vůči monarchii. V roce 1886 byl založen Ústřední výbor vysloužilců vojenských pro Čechy a Moravu. Jednou z prvních aktivit bylo vybudování pomníčků pro oběti napoleonských válek.
Dožínky
jsou oslavou ukončení žní, podobné je vinobraní či dočesná (po sklizni chmele). Příkladem obyčejů je předání posledního uvázaného snopu obilí hospodáři, který si ho ponechal do příští sklizně. Typická byla i společná cesta z pole, při které měli lidé na hlavách věnce s květy a klasy, stejně byly ozdobeny i jejich nástroje. Dožínkový věnec se nechával v domě až do jarní setby. V polovině 19. století byly dožínky slaveny prakticky na celém českém území, počátkem 20. století zahrnovaly průvody selské jízdy a tančení české besedy. Z původní tradičně zemědělské oslavy se v průběhu 20. století stala společenská akce volně spojená s ukončením sklizně.
Šibřinky
byly sokolské maškarní plesy pořádané v určitém rázu podle předem vyhlášeného tématu. Naplňovaly tedy maximálně přání Jindřicha Fügnera, aby „členové Sokola i mimo cvičiště se scházeli, blíže se poznali a takto přátelským svazkem k sobě přilnuli“. Aby se sokolské plesy odlišily od jiných tolik oblíbených „tancovaček”, našel Miroslav Tyrš v Jungmanově slovníku již zapomenuté slovo „šibřinky”. Význam slova – frašky, šašky, žerty – byl naplněn již na prvních šibřinkách v roce 1865, a velmi rychle je převzaly i ostatní sokolské župy. Na plesech se mluvilo jen česky, česky byly tištěny i plakáty, pozvánky a jídelní lístky, taneční pořádky obsahovaly i vlastenecké verše českých básníků, což ještě více podporovalo národní uvědomění. Šibřinky také měly vždy jedno téma, jímž se řídilo nejen oblečení návštěvníků, ale i motivy pozvánek, výzdoby nebo speciálně vyráběných kulis. Jejich autory bývali vynikající výtvarníci své doby. Dnes už šibřinky sice nemají tehdejší apel boje za českou věc, význam pro budování místní komunity jim ale zůstal.
Divadlo
Kromě divadelních představení pořádali ochotníci taneční zábavy, pouťové, posvícenské, mikulášské, zástěrkové karnevaly, šibřinky, maškarní plesy, silvestrovské večery, vinobraní, máje, a v hostinci u Hosrů se musel každoročně slavit konec masopustu s pověstným Bakusem. Každou sobotu a neděli bývalo v Bohnicích zásluhou těchto spolků veselo a za zábavou sem z okolních vesnic a osad chodilo mnoho mladých i starších občanů.
Vzájemně se podporující a vzdělávací beseda Svornost
byla založena roku 1897 bohnickými dělníky, první působiště měla v tehdejší hospodě na náměstí, U Šebků (později u Růžičků) , časem se „Svornost” přesunula do dolejší hospody u Dědků. Po skončení první světové války se přejmenovala na „Dělnické divadlo v Bohnicích“. V roce 1930 v době velké perzekuce KSČ byl spolek nucen změnit svůj název na „Spolek divadelních a ochotníků v Bohnicích“.
Spolek měl až přes sto činných členů. V roce 1926, po postavení družstevního Dělnického domu, působil spolek na nově vybudovaném velkém a moderně vybaveném jevišti. Pravidelně hrával od října až do konce dubna každých čtrnáct dní divadelní představení. Jedním z režisérů byl v letech 1919-1959 Bedřich Vitouš. Ochotnické aktivity utichly v roce 1959.
Divadelní odbor při soc. dem. straně v Dělnické tělocvičné jednotě. Své působiště měl v restauraci V Zátiší u pana Riegla
Divadelní odbor tělocvičné jednoty Sokol v Bohnicích měl sídlo v Bohnické sokolovně.
vznikl v restauraci u Růžičků po odchodu spolku Svornost.
byl přidruženou složkou při čsl. straně nár. socialistické tak zvaného odborového sdružení zemských zaměstnanců.
Ochotnický soubor zaměstnanců zemského ústavu
Sdružoval ochotníky z celých Bohnic. Tento soubor hrával v ústavním divadle pro pacienty i občany Bohnic. V roce 1944 mu německé úřady zakázaly činnost, v roce 1946 si zaměstnanci založili ochotnický spolek znovu. Rok 1951, kdy velkou část léčebny zabralo vojsko a z divadla se stala administrativní budova, byl koncem zdejšího souboru. Po návratu objektu léčebně už ochotníci nehráli.
Změna politických poměrů v roce 1948 a zákaz spolkové a kulturní činnosti způsobily, že aktivní zůstala jen asi desetina spolků z prvorepublikových počtů. Všechny spolky musely být začleněny pod Národní frontu, jejich programy podléhaly schvalování centrálních organizací a prvotním úkolem byla politická činnost budování socialismu. To zapříčinilo zánik všech ochotnických spolků v Bohnicích. Podle nových pravidel mohly ochotnické spolky působit jen v rámci závodních továrních výborů a osvětových besed. Tyto instituce neměly však pro množství své práce čas a porozumění pro práci ochotníků, a ti odcházeli od divadla do soukromého života. Mládež ztratila místo svého společenského působení a zábavy.
Další spolky
Československý červený kříž
po dlouhá léta poskytoval zdravotnickou a samaritánskou pomoc starým a chorým občanům.
Československá ochrana matek a dětí v Praze - Bohnicích
(1925-1943) spolek byl součástí celostátního programu sociální péče o nejchudší a sociálně znevýhodněné děti – často nemanželské či opuštěné. V Hostinci u Hosrů měla své společenské místnosti také Ústřední matice školská, a Spolek vojenských vysloužilců, lidově zvaných „veteráni“. Sportovním spolkům a hasičům je věnován panel č. 22.
Televize
Do které restaurace chodili lidé obdivovat první blikající obrazovku se nám zatím nepodařilo zjistit. Každopádně pozdější rozšíření do dalších domácností bylo ale počátkem úpadku společenských aktivit.
Kino
V bohnické sokolovně promítalo kino, které se po zrušení budovy v roce 1970 zase vrátilo do sálu v restauraci u Hosrů, kde bylo původně v roce 1926 založeno. Zde fungovalo až do 9. 3. 1992, kdy bylo zrušeno – dům byl vrácen dědicům původního majitele. Kino promítalo i koncem 60. let v divadle v léčebně, nebylo ale běžně přístupné veřejnosti, dnes hraje pro veřejnost pravidelně. V posledních dvou letech se v létě objevuje letní kino na zahradě statku Vraných.
Tamburašové
Na přelomu 19. a 20. století doslova zachvátila střední Evropu a české země, především pak jejich česky mluvící obyvatele, obliba tamburašské hudby. Jedná se o hudbu pocházející ze slovanských oblastí bývalé Jugoslávie, charakteristický zvuk spočívá v souhře mnoha drnkacích loutnových nástrojů. Vlna obliby má i důvod v pocitu slovanské vzájemnosti, ještě posílené zážitky vojáků z balkánských bojišť 1. světové války. Někteří bohničtí si tedy asi přivezli bisernici či kontrašici (dnes bychom je označili za malé kytarky), brač, kontrabrač, tamburici, bugárii nebo dokonce berde (měla nejhlubší tón a velikost dnešního kontrabasu)… a podnítili tak vznik dokonce i dvou dalších spolků – I. klub mandolinistů v Bohnicích (působil v letech 1921-1939) a Sbor tamburašů zemských zaměstnanců v Praze Bohnicích (1922-1937).
Hudba
Která kapela hrála v Bohnicích jako první asi nezjistíme, v letech 1860 – 1890 tu hrála kapela s označením „australská”.
Od roku 1905 hrávala v hostinci u Urválků smyčcová kapela, vedená panem Františkem Sládkem z dynamitky.
S postavením Zemského ústavu v Bohnicích vznikla dechová hudba ústavních zaměstnanců, vedená kapelníkem Františkem Koďouskem, ústavním zaměstnancem. Pro ústavní potřeby byl kapelníkem této hudby vrchní opatrovník Antonín Linhart. Syn kapelníka Františka Koďouska – Josef – byl významným violistou, hudebním pedagogem, komorním hráčem a dlouholetým členem Vlachova kvarteta.
Po druhé světové válce sestavil kapelu dechových nástrojů hráč na křídlovku, rodák z Podhoří, Antonín Melíšek (1900-1971).
Po druhé světové válce vznikla i jazzová kapela, jejímž dirigentem byl bohnický rodák Jaroslav Zvonař. Bohužel ale v obci nebyl žádný prostor, kde by se mohly pořádat taneční zábavy, a tak kapela hrála v jiných částech Prahy. V obci působilo i několik učitelů hudby.
Jak se měnila jména ústavu v průběhu let?
-
…....... zemský ústav pro choromyslné v Bohnicích (1909-1947)
-
Zemský …....... pro duševně a nervově choré v Praze VIII-Bohnicích (1947-1948)
-
Léčebna pro …........ mozkové v Praze VIII-Bohnicích (1948)
-
Státní …....... psychiatrická v Praze 8-Bohnicích (1948-1999)
-
…......... léčebna Bohnice (1999-30. 6. 2013)
-
Psychiatrická …....... Bohnice (od 1. 7. 2013)
Zobrazit řešení 1.
Královský
Zobrazit řešení 2.
ústav
Zobrazit řešení 3.
choroby
Zobrazit řešení 4.
léčebna
Zobrazit řešení 5.
Psychiatrická
Zobrazit řešení 6.
nemocnice
O pergamenové listině nalezené v oltáři kostela sv. Petra a Pavla v Bohnicích v roce 1790
Bohnická autentika je nejstarší ze čtyř známých autentik vydaných pražským biskupem Danielem I. (episkopát 1148-1167), rádcem a diplomatem českého krále Vladislava (1140-1172). Zakladatelem a stavebníkem bohnického kostela byl podle ní Gervasius (1156-1178), vyšehradský probošt a králův kancléř.
Biskup Daniel v latinsky psané listině potvrzuje pravost vyjmenovaných ostatků svatých, které vlastní rukou vložil do schrány k uložení pod oltářní kámen kostela. Na konci formuláře listiny se nachází závěrečná modlitba vydavatele písemnosti, tj. biskupa Daniela I., dále modlitba krále Vladislava a jeho manželky královny Judity a nakonec modlitba zakladatele kostela, vyšehradského probošta Gervasia
Z dosavadního stavu vědění nelze soudit na přítomnost krále a královny při obřadu vkládání ostatků do oltáře. Jejich modlitby byly zřejmě připojeny, aby královským majestátem umocnily zázračnou sílu ostatků křesťanských mučedníků vložených do oltáře kostela sv. Petra a zvýšily prestiž zakladatele kostela, králi blízkého, kancléře Gervasia. Současně však není možné jejich přítomnost ani vyloučit, neboť s odstupem více než osmi století lze jen obtížně rozumět duchovnímu poselství ukrytému v deseti řádcích bohnické autentiky.
Obecní rybník
Místní obecní kronika se o vzniku rybníčku zminuje, bohužel bez dalších podrobností. Zdá se, že mohl sloužit jako usazovací nádrž pro místní odpadní vody.
Důvod zrušení rybníku v roce 1907 se nám v oficiálních zdrojích ještě nepodařilo objevit.
Tůně
Prameniště Dotek
Vývěr z jasně ohraničeného prameniště napájející nepřehlédnutelný rybníček Dotek v Čimickém háji. Místo je zastavením naučné stezky skřítka Čimíska. Voda se během roku pravidelně ztrácí, jezírko proto vysychá, ale časem se voda zase objeví.
Nad rozvodnou
Pramen vyvěrá v široké tůňce v Čimickém háji. Pokračuje krátkým odvodem vody přes dolní cestu do pole, kde mizí.
Tůň v Černé rokli
Voda ze studánky Bendovka se nakrátko zdržuje v blízké tůni, ze které vytéká pod jménem Trojský potok a rychle spěchá prudkou strží k mohutnému toku Vltavy.
Studánky a prameny
Studánku tvoří betonová skruž s nízkou dřevěnou sedlovou stříškou. Nachází se v horní části údolí s názvem Černá rokle, opravena byla v roce 2016. Studánka je pramenem Podhořského potoka, který tvoří osu Černé rokle. Kousek pod pramenem je malé jezírko a níže v rokli vytváří potok několik pěkných vodopádů. Asi o 90 m níže se v rokli nalézá další studánka „V Černé rokli”.
Vzhledem k blízkosti archeologické lokality Na Farkách (ohrazená výspa nad Vltavou) je pravděpodobné, že studánka Bendovka byla zdrojem vody pro první obyvatele Bohnic.
„Bendovka”, také „Nad Černou roklí”
Drahaňská
Nejsilnější pramen je jímán do zakryté skruže o průměru jeden metr, voda vytéká kovovou trubkou do menší tůně zpevněné plochými kameny. Studánka se nachází východně od Drahaňského mlýna, na pravém břehu Drahaňského potoka, kousek od lávky přes Drahaňský potok.
Traduje se, že voda má blahodárné účinky na zrak, jméno Prdlavá však získala podle působení na jiné části lidského organismu 🙂
Haltýř a Havránka
Prameniště v přírodní památce Havránka zahrnuje upravené jímací objekty Trojský haltýř (pobořená zděná jímka na okraji prameniště, zakrytá rozpadající se konstrukcí z dřevěné kulatiny), Pod Haltýřem a neupravený pramen Havránka. Studánky jsou pramenem krátkého a výrazného potoka, zvaného Haltýř.
Pod Čimicemi
Dnes již neznatelný pramen v horní části Zámecké rokle nad bývalou dynamitkou se nacházel v ostré pravotočivé zatáčce údolí při patě svahu na jeho pravé straně. Voda se objevuje níže v údolí jen ve formě kaluží a podmáčeného terénu bez zřetelného vývěru.
V Bohnickém údolí
Dnes již zanesená studánka bez vody. Ukryta je v lese v pravém svahu Bohnického údolí, cca 250 m JV od rohu hřbitova bohnické léčebny. Hledat ji můžete v rokli asi 150 m od horního okraje lesa v místech, kde se rokle začíná zahlubovat.
Takto vypadala studánka v roce 2013, tehdy tu ještě pramenila voda. V létě 2021 je už bez vody, ani nalézt se nám ji nepodařilo. Třeba budete mít více štěstí při svém pátrání vy…
Studny pro léčebnu
Při stavbě léčebny v roce 1908 byly v blízkosti hlavního vstupu vyhloubeny studny pro čerpání pitné vody. Užitková voda se čerpala z Vltavy a byla podzemním potrubím vedena do vodárenské věže. Více info na panelu č. 6.
Rybníky
Rybníček byl obnoven v roce 2019 kousek nad bývalým obecním rybníkem. Ten nechala obec vybudovat v roce 1885 a sloužil zřejmě jako usazovací nádrž před zavedením kanalizace. Obec ho nechala zavézt v roce 1907. Kvůli vedení dešťové kanalizace není obnova v původním místě možná. Rybník navazuje na skalní výchoz, který byl očištěn od náletové vegetace, má vypouštěcí zařízení a bezpečnostní přeliv. Nádrž má plochu cca 650 m2 a hloubku 1,5 m, významná je hlavně jako napajedlo pro ptáky a zvěř, vodní bezobratlé a obojživelníky. Není určena k chovu ryb.
Bohnický
Čimický
První zmínky o rybníku jsou z urbáře z 15. století. V 60. letech 20. století byl vyčištěn a využíván rybáři, sloužil také jako záložní zdroj požární vody. Při výstavbě kanalizace v letech 1977 – 1983 byl rybník vypuštěn, na levém břehu byla budována kmenová stoka F. Po dokončení výstavby se již rybník nepodařilo znovu napustit, protože nově vybudované kanalizace strhly většinu vody v okolí rybníka.
V roce 2000 byl učiněn pokus o napuštění rybníka drenážními vodami svedenými z okolí nynějšího parkoviště u OC Drahaň. Ani toto řešení nevedlo k napuštění rybníka. Až celková revitalizace rybníka spojená s úpravami kanalizační stoky zahájená v dubnu 2005 byla úspěšná a rybník se podařilo znovu napustit. Na jižním konci hráze je informační panel s podrobnými informacemi.
Tento rybník je zakreslen již na mapách z roku 1750, byl postaven na podmáčených loukách uprostřed Čimického údolí. Dnešní podobu lesního rybníčku získal až ve 20. století, kdy území přestalo být hospodářsky využíváno a okolí rybníka zarostlo bujnou vegetací. Do té doby byla v okolí obdělávaná pole, skály a dno údolí se používaly jako pastviny. Ty zřejmě daly rybníčku jméno – slovní spojení „kozí prtě“ označují kozí pěšiny vyšlapané ve svahu.
K pokusům o opravu rybníka došlo v 2. polovině 20. století, ovšem další desetiletí zanedbané údržby vedla k destrukci hráze a rybník vypadal spíše jako lesní tůň. V roce 2011 byla provedena jeho celková rekonstrukce.
V okolí rybníka bylo v roce 2010 nalezeno 58 druhů rostlin a 125 druhů motýlů. Charakter rybníka asi nejvíce vyhovuje obojživelníkům. Vyskytuje se zde skokan skřehotavý, skokan štíhlý, vzácně i ropucha obecná a dva druhy čolků. Přijďte si je navečer v létě poslechnout…
Koztoprtský
Potoky
Stav potoků ve městech je úzce propojen s výstavbou podzemních sítí. Budovy vyžadují stabilní (a tedy i suché) základy, proto se prameniště drénují (voda se odvádí trubkami do kanalizace), a potoky či rybníky tak mohou vyschnout. Tento osud potkal Čimický i Bohnický potok. Naštěstí lze promyšleným zásahem tento negativní vývoj někdy zastavit a vrátit.
Krátkých vodních toků se v Praze nachází kolem stovky, na našem kopci lze v závislosti na aktuální hladině spodní vody najít tyto potoky:
Bohnický potok
Dříve tekl Bohnickým údolím, vpravo podél Bohnické ulice. Jeho hlavní prameniště bylo nevratně poškozeno již při stavbě léčebny poč. 20. století, zbylá voda byla svedena do dešťové kanalizace. Levobřežní přítoky utrpěly při stavbě sídliště, v dolní části údolí v okolí bývalého Lísku se voda objevuje stále. Magistrát hl. m Prahy chce v dalších etapách projektu obnovy a revitalizace pražských nádrží obnovit Bohnický potok v délce celého údolí.
Čimický potok
Pramení na začátku Čimického údolí, východně od Čimického rybníka, a kvůli výstavbě kanalizace byl v posledních dvaceti letech 20. století téměř zničen. Po citlivé obnově Magistrátem hl. m. Prahy, kdy došlo hlavně k utěsnění kanalizační stoky, potok naplnil rybník a pokračuje západním směrem ke Koztoprtskému rybníčku a dále do Zámecké rokle. V dolní části údolí už je v korytě voda po celý rok. Ústí potoka před areálem bývalé dynamitky si díky překvapivému tvaru můstku všimne i méně pozorný cyklista :).
Drahaňský potok
Vytéká z požární nádrže v horní části obce Dolní Chabry, dále pokračuje kolem čističky odpadních vod a následně vtéká do Drahaňské rokle. Je poměrně vodnatý, níže v údolí se rozlévá do širšího mělkého koryta, do Vltavy ústí nenápadně.
Podhořský potok
Tento krátký potůček, který v malých kaskádách ukrývá ideální podmínky pro malé obratlovce a obojživelníky, tvoří osu Černé rokle.
Haltýř
Pramení v přírodní památce Havránka, jedná se o krátký, ale výrazný potok. Od středověku byl zdrojem vody pro celé osídlení Tróje. Dle písemných dokladů odtud byla od roku 1670 vedena voda dřevěným potrubím do Trojského zámku. Až do 80. let 20. stol., kdy bylo v rámci rekonstrukce zámku přívodní potrubí v celém areálu zámecké zahrady zrušeno, využívala tento vodní zdroj pražská zoologická zahrada.
Na svých výletech jste na vodu v některé její podobě už určitě narazili
Víte, jak se vlastně liší mezi sebou?
Pramen – přirozený vývěr podzemní vody na povrch.
Studánka – pramen upravený tak, aby se z něj dala nabírat voda.
Potok – přirozený vodní tok.
Řeka – přirozený vodní tok s větším průtokem, délkou a povodím než potok.
Rybník – vodní nádrž vytvořená člověkem, určená především k chovu ryb a k zadržování vody. Lze v něm regulovat hladinu vody, je spíš mělký.
Jezero – přírodní vodní nádrž, bývá hlubší než rybník.
Retenční nádrž – uměle vytvořená, slouží výhradně k zadržení dešťových srážek, hladina vody je v ní většinou velmi nízká.
Suché poldry – trvale prázdné retenční nádrže sloužící k zachycení vody při povodních.
Přehrady – nádrže s objemem vody větším než 2 mil. m3 nebo hloubkou větší než 9m.
Tůně – malé vodní plochy bez hráze a vypouštěcího zařízení. Slouží hlavně obojživelníkům a vodním bezobratlým, a proto by neměly být zarybňovány. Mohou být součástí vodních toků, ale vyskytují se i samostatně.
Proč je po Alfredu Nobelovi pojmenovaná Nobelova cena?
Když v roce 1888 zemřel Nobelův bratr Ludvig, mnoho novin omylem vydalo nekrolog Alfreda, ve kterých byl označován jako „obchodník se smrtí“. Ten byl zhrozen, že by se měl tímto způsobem po své skutečné smrti zapsat do historie, a tak se ve své závěti rozhodl darovat většinu svého obrovského jmění do fondu, z něhož bude každoročně udělována cena za významné vědecké objevy, literární tvorbu a zásluhy o mír ve světě. Finanční ocenění k ceně je vypláceno z úroků z uložených peněz. Poprvé byla Nobelova cena udělena v roce 1901, od roku 1968 se uděluje i v oboru ekonomie. Dnes je Nobelova cena považována za nejvyšší ocenění, kterého může umělec, vědec nebo státník dosáhnout.
Významné osobnosti spjaté s dynamitkou
Alfred Nobel (1833-1896)
Narodil se ve Stockholmu ve Švédsku do rodiny průmyslníka, ale velkou část mládí prožil také v Rusku, kde jeho otec podnikal ve zbrojním průmyslu. Dlouhá léta rovněž strávil na studijních cestách po USA. Měl tři bratry, ale nejmladší z nich, Emil, zahynul při explozi v rodinné továrně. Tehdy se Alfred rozhodl učinit výrobu bezpečnější. V roce 1867 si nechal patentovat výrobu dynamitu, který vznikl smícháním tekutého nitroglycerínu s křemelinou. Podílel se na výstavbě 90 továren na výrobu dynamitu ve 20 státech, vlastnil 355 patentů a získal díky svému podnikání obrovský majetek.
Raimund Ballabene (1850-1933)
Na doporučení prof. Gintla vstoupil tento mladý chemik v roce 1871 do služeb Nobelova koncernu, a sice jako laborant v Zámcích. Velmi rychle začal zastávat zodpovědnější pozice po celé Evropě, stal se ředitelem závodu v Prešpurku (Bratislavě). Do Zámků se vrátil v roce 1906, kde až do své smrti v roce 1933 obýval tovární vilu.
Isidor Trauzl (1840-1929)
Do dynamitky v Zámcích se poprvé dostal z pozice setníka rakouské armády, který měl dohlédnout na bezproblémovou výrobu vojensky významného dynamitu. Pomohl se zásadním zlepšením bezpečnostních postupů po tragických výbuších z přelomu let 1870/1871. Jeho schopnosti rozeznalo i vedení firmy, které ho zaměstnalo a Trauzl stoupal ve firemní hierarchii až na místo ředitele všech továren v Rakousko-Uhersku.
Wilhelm Gintl (1843-1908)
Profesor chemie na Německé vysoké škole technické v Praze, který byl pověřen státním dohledem nad továrnou. Ve všech úředních řízeních spjatých s dynamitkou dodával odborné posudky, zároveň měl vřelé vztahy s firmou Alfred Nobel & Co. i s Augustem Schramem.
Šrámovka – efektivní využití odpadů z dynamitky
Za pozornost stojí také příběh již zmíněného Augusta Schrama, který se podílel na zakládání dynamitky. Dostal nápad, jak zužitkovat přebytečné kyseliny, vzniklé při výrobě dynamitu, které se do té doby odváděly do Vltavy. Rozhodl se o pár set metrů jižněji postavit chemickou továrnu, kde se tyto kyseliny využívaly pro výrobu umělých hnojiv, především superfosfátu. S výrobou pravděpodobně započal již v roce 1871, i když oficiální povolení získal až v roce 1874. Z jeho podnikání vznikla firma A. Schram, která zůstala pod majetkovou kontrolou rodiny Schramů až do roku 1945. Kromě zdejšího závodu firma založila také továrnu v Poštorné u Břeclavi (dnešní Fosfa) a v Lovosicích (dnešní Lovochemie).
Období rozvoje – do roku 1918
Po prvních složitých letech čekal dynamitku relativně stabilní vývoj. Mimo jiné došlo ke zlepšení bezpečnosti práce a to především díky modernější konstrukci zcela nově postavených výrobních prostor. Nadále se zvětšovalo množství vyrobeného dynamitu. Z původních 150 tun v roce 1871 na 300 tun v roce 1885, vrcholu 500 tun ročně bylo dosaženo na počátku 20. století. Zámecká továrna nicméně přestala být unikátní kvůli zakládání dalších závodů na dynamit v habsburské monarchii, především daleko většího v Prešpurku (Bratislavě), otevřeného v roce 1873. Chybějící přímé napojení na železnici a nemožnost další expanze ve stísněném údolí byly nepřekonatelnými překážkami, kvůli kterým se provoz bohnické dynamitky stal ekonomicky neperspektivním. Po vzniku Československé republiky byla výroba dynamitu jako strategické suroviny umístěna do vznikající semtínské továrny u Pardubic, která získala výhradní státní monopol na výrobu výbušných látek.
Období změn
Po první světové válce firma Dynamit Nobel prostor továrny nejdříve pronajala a později i prodala konstruktérovi Františku Janečkovi (zakladateli značky Jawa), který zde v roce 1923 začal plnit granáty vz. 21 pro Československou armádu. Státní zakázky však ve druhé polovině dvacátých let skončily a závod znovu hledal využití. Později se zde zhotovovali např. kancelářské potřeby pod značkou Gamma. Zbrojní výroba se sem vrátila za druhé světové války. V období státního socialismu se v továrních prostorách vyráběla mj. zábavní pyrotechnika. Naposledy se dynamitka uzavřela v roce 1994.
Vztah vedení továrny s obcí a dělnictvem
Vedení firmy se snažilo udržovat přátelské vztahy s obcí Bohnice. Pravidelně věnovalo menší finanční obnosy na dobročiné účely v obci, např. při 25. výročí založení továrny darovalo 100 zlatých místním chudým. Dělníci měli rovněž přístup k tehdy ne samozřejmým sociálním výhodám, v roce 1887 byla kupříkladu postavena závodní jídelna a osm bytů, ovšem z dlouhodobého pohledu ke zlepšování pracovních podmínek docházelo pouze pozvolna. O práci v dynamitce byl mezi obyvatelstvem poměrně zájem, najít nové pracovníky netrvalo nikdy příliš dlouho.